Válka rodů

Kapitola 17

Mireia

S Efraimem jsme nakonec usnuli. Když jsem se probrala, tak vedle mě ještě ležel. Bylo něco kolem páté odpoledne, tak jsem vylezla z postele a oblékla se. Chtěla jsem udělat Efraimovi něco k snědku, než se vzbudí a proto jsem šla do kuchyně. Jenže do té jsem ani nedošla. Jenom co jsem zavřela za sebou dveře od Efraimova pokoje, tak jsem dostala něčím po hlavě a víc nevím. Probralo mě až, jak mě někdo několikrát proplesknul, což dost bolelo.

,,Už sem vzhůru, to stačí!'' zabručela jsem, když mi přistála další rána. Pak jsem zaslechla smích. Byla to Afrodite.

,,Konečně ses probrala.'' zasmála se znovu a já se rozhlédla kolem. Přede mnou stál Grome a kousek za ním byla právě ona. Grome se ke mně sehnul, až jsem se lekla. Pak jsem si uvědomila, že jsem na židli a ruce mám svázané za zády. To nebylo nic dobrého...

,,Tak poslyš. Za svůj románek s mým synem teď zaplatíš, ale neboj, budeš žít. Ještě tě potřebuju. Ale hlavní věc je, že pro teď nebudeš odporovat a užívat svou moc. Užij si to.'' ovlivnil mě a pak odešel. Za to Afrodite se postavila přede mě a pořád se usmívala.

,,Tohle si vychutnám. Jak sis mohla vůbec dovolit, svést mého brášku?!'' řekla rozhořčeně a pak máchla rukou. V tu chvíli jsem vykřikla bolestí. Ta mrcha mi do stehna zabodla šíp se stříbrnou hlavicí.

,,Jak se ti líbí tohle, hm? Pořád máš chuť na Efraima?'' znovu mě bodla, ale o trochu výš. Ta bolest byla nesnesitelná.

,,Jdi k čertu Afrodite.'' zavrčela jsem a pak zaťala čelist, protože mě znovu bodla. Bohužel mi to bylo nic platné a sten se mi vydral na povrch.

,,To stačí Afrodite. Krvácí hodně, to ji dostatečně vysílí.'' promluvil Achilles s úsměvem na tváři.

,,Já vím a taky ji to nepřestane bolet, ale mě to baví.'' obhajovala se a znovu mě bodla, tentokrát do stejného místa.

,,Afrodite!'' napomenul ji Achilles a tak neochotně ode mě odstoupila.

,,Co? Táta říkal, že jí mám potrestat.''

,,Ale neříkal, abys ji mučila. Potrestaná je. Teď jdeme.'' řekl jí přísným hlasem, tak teda odešli. Za to já jsem tam dál seděla na židli. Proto jsem toho využila a vymanila si ruce ze sevření. Na to jsem měla síly ještě dost. Ale moc dlouho mi nevydržela. Z ran jsem krvácela hodně. Musela mi narušit tepnu, což pro mě nebylo dobré. Musela jsem se dostat pryč. Nejprve jsem si ale roztrhla spodek trička a zavázala si ránu na stehně a zmírnila tak i krvácení. Měla jsem vztek a spalovala mě žízeň. Zuby mě začaly neskutečně bolet a pak jsem už jen cítila, jak se mi prodloužily špičáky. Vysávat jsem někoho ale rozhodně nemínila. Já už si nějak poradím.

Jenom co jsem se trochu uklidnila a nabrala síly, tak jsem vyšla směrem ke dveřím. Vypadalo to tady jako sklep. Dveře byly z dubu orámované a zdobené kovem. Pak jsem si ale všimla svého odrazu. Kousek od dveří viselo zrcadlo, tak jsem se na sebe podívala. Díky ztrátě krve jsem měla kruhy pod očima. Pak mě ale uchvátila moje barva očí. Efraim měl pravdu. Neměla jsem je světle modré jako normálně, ale byly světle fialové. Nechápala jsem to...zřejmě to musel být následek toho viru, který jsem v sobě měla. To ale teď nebylo důležité. Musela jsem pryč. Začínala jsem se cítit malátně. Proto jsem otevřela dveře a vyšla na chodbu. Nastražila jsem uši, jestli někoho uslyším a pak použila svou astrální projekci. Zkontrolovala jsem hlavní chodbu a pak vyšla. Nikdo tam nebyl. Chtěla jsem se přemístit rychle k hlavním vchodovým dveřím, ale nešlo to a k tomu jsem kulhala. Nakonec jsem se tam ale dostala, i když jsem za sebou nechala pár kapek krve. To mi bylo v tu chvíli jedno, a abych se přiznala. Neuvědomila jsem si, že jsem ovlivněná a že se odtamtud nedostanu.