Válka rodů

Kapitola 15

Efraim

Holky jsme stále kontrolovali, i když spaly. Miri byla už klidnější a ani nebyla tak rozpálená. Léčba zabírala. Když jsem ale k ránu byl zkontrolovat, jak na tom je, tak jsem se jí podíval na oči. Měla je už šedivé, jen sem tam nějaká skvrnka a bělmo měla skoro normální. Bylo na čase dát transfúze pryč.

,,Iness, jdi si lehnout do svého pokoje. Miri už bude v pořádku.'' vzbudil jsem ji a sundal jí kapačku. Ona jen kývla na souhlas a hned zmizela. Já jsem ale zůstal v pokoji a uklízel. Jako poslední jsem odnesl skleněnou nádobu s krví Miri a vylil ji do kanalizace. Pak jsem se vrátil zpět k ní. Na rukou už nebyla jediná známka po vpichu. A ani po jejím zranění, co měla od té holky. Vypadala klidně. Tak jsem chtěl odejít, ale ona se mi najednou postavila do cesty.

,,Myslel jsem, že spíš.'' podotkl jsem a nadzvedl jedno obočí.

,,Myslet, znamená prd vědět.'' usmála se na mě a udělala ke mně krok. Stála těsně u mě a ruce dala na mou hruď. Při tom se mi ale stále dívala do očí. Nepoznával jsem ji.

,,Mireio, co to zase děláš. Měla bys odpočívat.'' řekl jsem jí klidně a dal jí ruce dolů.

,,Dělám to, co jsem měla udělat už dávno. A vím, že po tom toužíš. Vidím to na tobě.'' říkala mi smyslně a ruce omotala kolem mého krku. V tu chvíli jsem měl na ni vztek. A to velký, proto jsem zavřel oči a snažil se ho rozdýchat. Až moc si se mnou zahrávala...ale měla pravdu a to mě štvalo ještě víc.

,,Efraime, nepotlačuj to v sobě. Vím, že nejsi takový, jak se děláš. Ty bys mi přece neublížil. Jen posloucháš otce. Už jako děti jsme si rozuměli a vím, že si mě měl rád, stejně jako já tebe.'' říkala mi potichu do ucha a nakonec mě lehce políbila na krk. To už jsem se ale neudržel a přitiskl ji ke zdi. Jenom se na mě usmála a čekala, co udělám dál.

,,Tak to udělej. Chceš to udělat už takovou dobu. John, by neváhal.'' řekla mi rýpavě, ale při jeho jménu se ve mně něco hnulo. Vybavil jsem si všechny chvíle, kdy jsem je sledoval. To jak se jí dotýkal, schovával obličej do jejích vlasů, a jak jí líbal na rty. Tehdy jsem si vzpomněl na to, jaká byla Mireia malá a jak se usmívala jenom na mě. Její úsměv vždycky patřil mně!

,,Efraime, pamatuji se na to, co jsem ti jako malá slíbila.'' řekla po chvilce, tak jsem se jí podíval do očí. Měla je už zcela normální a opět se na mě usmála.

,,Taky se pamatuju, úplně na všechno.'' přiznal jsem se a ona se usmála ještě víc.

,,Tak proč stále váháš?'' optala se mě, ale to už jsem podlehl. Pustil jsem jí ze sevření a pak jí políbil. Jednou rukou jsem jí vjel do vlasů a druhou jí dal kolem pasu. Mireia omotala ruce kolem mého krku a polibek mi oplácela. Při tom mi zněla v hlavě naše přísaha. Můj úsměv bude patřit tobě a můj zase tobě.

10.

Mireia

Dokázala jsem to. Viděla jsem na Efraimovi, jak sám sebou zápasí, ale nakonec podlehl. Ale nejvíc mě zaskočil tím, že se mi přiznal. Všechno si z dětství pamatuje a já abych se přiznala...na ten slib co jsme si dali, jsem si vzpomněla nedávno, jen jsem si to nechávala pro sebe. Ale to už nebylo podstatné. Teď tu byl jen on a já. Čím déle jsme se líbali, tím horší to bylo pro mě. Nedokázala jsem přestat líbat ty jeho nádherné jemné rty. Líbal tak krásně, že se mi z něho podlamovala kolena. Ale nakonec to skončilo. Odtáhl se ode mě a zrychleně dýchal. Díval se na mě takovým zvláštním pohledem, jako bych ho měla podvést.