Válka rodů

Kapitola 18

Tak a máme tu Vánoce! :) Všem přeji krásnou pohodu a hodně lásky. ;)

Efraim

V pokoji jsem pochodoval sem a tam. Měl jsem vztek. Všechno mi lezlo krkem. Pak mě ale vyrušil Zefir. Chtěl něco říct, ale zastavil jsem ho.

,,Nic neříkej. Vím, co mi chceš říct.'' oslovil jsem ho klidně a přešel k oknu.

,,Fajn. Budeš v pohodě?'' optal se opatrně a tak jsem jen kývl na souhlas. Chtěl jsem být sám.

,,Tak, já se stavím později. A chci, abys věděl, že mě to mrzí. Nevím, co bych dělal, kdybych přišel o Iness.'' svěřil se mi a pak odešel. Díval jsem se na jeho záda, jak odchází a byl jsem rád, že jemu na románek s Iness nepřišli. To by podle mě dopadlo ještě hůř.

Další den ráno jsem se probudil celkem brzy. Pořád jsem myslel na Mireiu. Co asi tak teď doma dělá? Ale pak mi to došlo. Cítil jsem ji. Byla tady v domě, proto jsem přešel ke dveřím a snažil se sluchem zjistit, co dělá. Byla u Iness, ale pak jsem už je neslyšel. Chtěl jsem ji vidět, proto jsem otevřel dveře, že vyjdu, ale v tu chvíli jsem dostal ránu a odletěl kousek od dveří.

,,Sakra!'' zaklel jsem, jak jsem na to ovlivnění zapomněl. Když jsem se ale zvedal z podlahy, tak jsem si vzpomněl, že tu mám někde ukrytou svoji zázračnou rostlinku. Jenže jsem ji nemohl najít.

,,Co hledáš?'' zeptal se najednou táta a tak jsem se otočil od své komody s oblečením. Stál mezi dveřmi a díval se na mě jako vždy. S opovržením. Dělalo se mi z něho zle. Jak jsem se mohl snažit být podle jeho představ? Nikdy si nezasloužil moji náklonnost!

,,Co je ti po tom! A vůbec, co chceš?'' zasyčel jsem na něj a mračil se.

,,Přišel jsem ti jen říct, že ta tvoje Mireia mi všechno usnadnila.''

,,Jak to myslíš?'' nechápal jsem a dál se mračil, aby viděl tu zlost vůči němu.

,,Tentokrát špatnou práci udělá ona sama, za mě. Nehnu ani prstem a Alastair bude mrtvý. Buď hrdý synu. Už se nemusíš snažit být podle mých představ, protože takový nikdy nebudeš!'' řekl s výsměchem a do mě vjel nehorázný vztek. Rozeběhl jsem se k němu, jenže on udělal krok dozadu a já opět dostal ránu a odletěl od dveří. Táta se mi vysmál do obličeje a odešel. Chvíli jsem ochromě ležel na zádech a proklínal svého otce. Pak jsem si ale přece jen vzpomněl, kde tu rostlinu mám.

Mireia

K tátovi jsem se dostala během chvilky. Seděl za svým stolem v pracovně a naproti stolu stáli Luko s Iness, Admesem a Dimitrijem. Akorát se něčemu smáli a vypadali šťastně. Ze všech sil jsem se snažila odejít, ale místo toho jsem použila tlakovou vlnu a smetla je k zemi. Všechno sklo v místnosti bylo roztříštěné a moje rodina se snažila dostat na nohy.

,,Mireio, co to děláš?'' zeptal se Dimitrij a mě stekla první slza.

,,Nemůžu jinak.'' špitla jsem a užila svou moc, ale tentokrát jen na tátu. Akorát se postavil na nohy a já s ním opět mrštila o stěnu.

,,Miri!'' okřikla mě Accalia, tak jsem se ohlédla za sebe. Stála dál od dveří v hale a mířila na mě svým lukem. Ve tváři jsem ji ale četla jen bolest. Nechtěla to udělat.

,,Udělej co musíš Accalio.'' pověděla jsem jí a znovu užila svoji moc, protože se Luko s Admesem a ostatními oklepali a vydali se ke mně. Všichni letěli stranou a já pomalu šla k otci. Ležel za stolem na zemi ochromený mojí mocí.