Impossible

2.Upíři ?

Ještě nikdy mě takhle nebolela hlava, ležela jsem vedle postele na zemi a marně se snažila vzpomenout co se stalo. Postavila jsem se, ale hned jsem zase spadla na zem, hrozně mě bolely záda a hlava mi třeštila jako nikdy. Zase jsem se zkusila postavit tentokrát úspěšně.

Hned jsem šla do koupelny a opláchla si obličej, co se zatraceně včera stalo?

 „Niky, jsi to ty?" ozvala se máma z kuchyně „jo" snažila jsem mluvit hlasitě aby mě slyšela, ale nešlo to, stěží jsem to pošeptala.

„Jsi v pořádku ?" Objevila se ve dveřích koupelny „včera si nás večer ani nepřišla pozdravit" vytkla mi. „Promiň byla jsem unavená" řekla jsem a šla do kuchyně.

Na stole jsem uviděla zbytek mých včerejších nudlí, moment po obědě jsem šla přece do lesa, ale někdo tam byl. Najednou jsem si na všechno vzpomněla a málem jsem zase omdlela. Rychle jsem se jen otočila a vyrazila do pokoje.

„Sakra, co to bylo? Nebyl to je sen ? Ne ještě snad rozeznám sen o reality, nebo ne ?" říkala jsem si pro sebe potichu. Musím vymyslet co dál, nejraději bych se tu zamkla a už nikdy nevyšla ven, ale zároveň chci jít a zase ho potkat. Je to divný, ale tyhle věci mě vždycky tak nějak přitahovaly. 

Teď každopádně musím jít do práce, aspoň na chvíli na to nebudu muset myslet. 

V pět hodin odpoledne jsem vyšla z kanceláře „ale ne" ujel mi autobus, teď tu musím dalších 30 minut čekat na další „super."

„Niky?" řekl Ondra „čau, co tady děláš?" Usmála jsem se na něj. „Asi to samý co ty ujel mi bus" taky se usmál „nezajdeš na kafe nebo něco ?" Moc se mi nechtělo, před pár lety jsme spolu chvíli chodili, bavíme se spolu, ale když budeme jen sami dva mohlo by to být divný.

 „Víš, asi spíše ne" ještě víc se usmál „ale no tak je to už tak dlouho, pojď něco si dáme " přikývla jsem tedy a šli jsme.

Vážně to nebylo špatný, celkem jsme se nasmáli a domluvili jsme se že spolu půjdeme ven. 

Hned jak jsem vystoupila z autobusu, začala jsem se zase bát. Je tady? Bože já asi už vážně blázním. Když jsem došla domů hned jsem zamířila do postele a zase se mi zdál ten sen.

„Píp, píp, píp" už si vážně musím na ten budík nastavit jiné zvonění tohle je příšerné. 

„Ahoj" řekla Petra „čau, potřebovala bych po tobě  pomoct" otočila jsem se na ni a čekala co odpoví. „Jasně, o co jde?" nechtěla jsem jí to říct, nemohla jsem, ale mohla jsem říct něco jiného. „Potkala jsem Ondru, měla bych se s ním podle tebe sejít znovu, nebo se na to vykašlat?" vím že můj skutečný problém je o něco komplikovanější než tohle, ale i tak.

 Vlastně v tom není až takovej rozdíl, potkala jsem divnýho kluka a nevím jestli ho mám zase najít nebo ne, fajn asi je v tom velkej rozdíl.

„Hm. Cítíš k němu ještě něco?" zeptala se mě „ne, je to už dlouho jsme jen přátelé" odpověděla jsem jí. „V tom případě by neměl být žádný problém, sejdi se s ním a uvidíš co se stane" měla pravdu, co se může stát ? 

Když jsem odpoledne přijela domů přesně jsem věděla co musím udělat. 

„Ty někam jdeš?" Objevila se ve dveřích máma, když jsem se oblékala „jo, jdu se projít"usmála jsem se na ni. Věděla kam jdu často jsem do toho lesa chodila. „Dobře dávej na sebe pozor" řekla a zářivě se na mě usmála, moc si přeju abych jí to mohla říct, vždycky jsme spolu měli dobrý vztah, štve mě to.

Než jsem došla k lesu asi 5x jsem si rozmyslela jestli to vážně udělám. Když jsem došla k okraji lesu, zmocnil se mě strach, ušla jsem asi 5 metrů, a zastavila se. Tohle byl blbej nápad, otočila jsem se a chtěla odejít, ale někdo mi zastoupil cestu.

„Ahoj" řekl a usmál se, měl zvláštní úsměv jako kdyby to ani nebyl úsměv, spíše utrpení, strašně moc utrpení a zloby.

„A-Hoj" řekla jsem trochu rozklepaně, myslela jsem jen na to, že se zase rozběhnu skrz něj a uteču. „ Vím na co myslíš, nedělej to" takže on umí číst i myšlenky ?! „Co jsi zač ?" pokusila jsem se to říct co nejvíc normálním hlasem. „To je komplikované" řekl jen „tak to bys možná měl začít vysvětlovat" řekla jsem a cítila se už mnohem jistěji. „Jsem upír" řekl jako kdyby to bylo naprosto normální, ale tohle fakt není normální.

„U-Upír?" už zase jsem koktala „Vlastně teď nejsem tak úplně upír, jak říkám je to komplikované, prosím neboj se mě" podíval se mi do očí, už zase je měl tak krásně zelené. 

„Nemám se tě bát?!" vykřikla jsem „jak se tě asi nemám bát?! seš upír a jen tak tu se mnou mluvíš! a dá se skrz tebe procházet! a" došla mi slova, vždycky jsem měla celkem dobrou slovní zásobu, kde ta slova zmizela ? 

„Vím že ti to připadá šílené, ale vysvětlím ti to" zarazil se když viděl můj výraz. „To nemůžeš" řekl, věděl na co myslím, už jsem s ním totiž nechtěla nic mít chtěla jsem jít domů a zase žít můj jednoduchý běžný život.

„Proč ne ? proč se tu bavíš zrovna se mnou a ne s někým jiným ?" vytkla jsem mu, ta poslední sovo jsem na něj vykřikla „protože jsi jediná kdo mě vidí"  vyschlo mi v puse jak je to možný ? 

„J-Já, já musím pryč„ vzlykla jsem zoufale „prosím počkej! neodcházej !" nemohl mě zastavit fyzicky, ale psychicky ano. 

Otočila jsem se a on stál pořád na tom samém místě „dobře, chci abys mě nechal být, jasný? mám poslední týden školy a musím se soustředit, v pátek odpoledne sem přijdu, do tý doby tě nechci vidět jasný?"řekla jsem už celkem klidně.

„Dobře, budu tady" trochu provinile se na mě usmál a já se jen otočila  a odešla. 

Fajn mám jeden týden, poslední jeden týden budu mít klid od, ani nevím kdo to je, upír ? Mám pocit že jsem se vážně zbláznila, ale teď na to nebudu myslet mám jeden týden a nehodlám u toho myslet na upíry. 

Ahoj! Doufám že se vám 2. kapitola líbila :) Vážně mě tenhle příběh baví a doufám že vás taky :D.