Impossible

15.Florencie

Tohle už mě vážně přestává bavit, cesta do Florencie je skoro 500 km dlouhá, jedeme už 4 hodiny a pořád tam ještě nejsme.

„Uklidni se, už je to jen kousek" řekl mi Alex s rukama za hlavou „sklapni" zasyčela jsem jen. „Nemusíš být hned tak protivná" už si zase sedl normálně a podíval se na mě. „Chceš si dát na chvíli pauzu?" zeptal se, asi to myslel dobře, ale já bych to brala jako že to vzdám a já se nikdy nevzdávám.

„V pohodě, už jsme přece skoro tam" usmála jsem se a zase věnovala pozornost řízení, sledovala jsem cedule a koukala jsem jen na ta čísla které ukazují zbývající vzdálenost.

Asi za půl hodiny jsme dojeli do Florencie „jak pak vlastně to auto zase vrátíme?" zeptala jsem se Alexe „nevrátíme" řekl jen a vystoupil.

„Přiskočila jsem co nejblíže k němu aby nás nikdo neslyšel „Jak to myslíš nevrátíme?" zasmál se „prostě nevrátíme, upravím tomu chlápkovi co nám ho půjčil vzpomínky a to auto nevrátíme" podíval se na mě a přestal se smát až když viděl můj výraz.

„Ale no tak, nebuď tak ustrašená co se může stát?" šli jsme takovou malou uličkou z parkoviště které podle všeho prý Alex znal, ale spíše mi přišlo že bloudíme.

Vzdychla jsme a vážně se na něj podívala „fajn, vrátíme ho, spokojená?" řekl podrážděně „jo" zachechtala jsme se.

Vážně jsme bloudili, po tom co jsme se potřetí dostali do té samé uličky jsem se zeptala na cestu, ještě že uměli Anglicky.

„Takže kam teď jdeme?" zeptal se Alex „do toho paláce ne?" zvedla jsme na něj obočí. „Myslel jsem jestli si třeba nebudeš chtít odpočinout nebo tak" trochu se pousmál „to by vlastně bylo celkem fajn" až teď jsem si uvědomila jak jsem vlastně unavená.

Cestou jsme narazili na jeden malý hotel, dala jsem jim nějaké peníze a šla do jednoho z pokojů, byly moc krásné, ve starém Italském stylu. Všude dřevo, ne takové to škaredé oloupané staré dřevo, ale krásné bílé dřevo, na posteli byly bílá prostěradla s červeným přehozem. Celé to k sobě skvěle ladilo a vytvářelo perfektní dojem.

Alex nadšeně hvízdl „páni, za těch pár šupů docela luxus" řekl uznale a začal si prohlížet nábytek „jo, to jo" začala jsem si z tašky vytahovat věci „víš, teď bych se chtěla převléct takže...." koukla jsem na něj a on povytáhl obočí.

„To myslíš vážně?" přešel o krok blíže ke mně „jo to myslím vážně" a o krok jsme od něj odstoupila. „Hm. Celkem by mě zajímalo jak vypadáš pod tím oblečením" flirtoval se mnou, nevadilo mi to, ale i tak na to teď nebyl čas.

„Nevím co budeš dělat ty, ale já se du koupat a jestli se ke mně jen přiblížíš tak skrz tebe projdu" poslední dobou ho tím dost často vydírán, dost se to hodí.

„Fajn, už jdu, přijdu ráno buď připravená" usmál se „neztrať se!" utahovala jsme si z něj, jen se usmál a zmizel.

Vykoupala jsem se a snědla pečivo které jsem si cestou koupila, tak dobře jsme se už dlouho nenajedla a už dlouho jsme se takhle nevyspala, byla to nádhera.

7.Den

„Počkej víš to určitě?" zeptala se ho „jo, teď nebo nikdy" řekl a začal pomalu zvedat ruku. 

Poslední dobou se mi ten sen zdá častěji než dříve, uvažuju nad tím jestli by to vážně mohlo nějak souviset s tím co se tady děje.

„Dobré ráno" objevil se vedle mě Alex „dobré" usmála jsem se „dej mi jen chvíli, připravím se a můžeme vyrazit" řekla jsem a vstala z postele.

„Vlastně dneska nikam vyrážet nemusíme" postavil se naproti mě „co?" moc jsme nechápala o čem to tu mluví, jsme přece už tak blízko, tak proč chce teď přestat?

„Už je to celý týden co mi pomáháš a chci aby sis dala pauzu, zajdeme se projít, nebo můžeme zůstat tady, co ty na to?" usmíval se, měl tak krásný úsměv.

„Tak fajn" zatlemila jsem se „chtěla bych se podívat na nějaké památky" byla jsme vážně nadšená „tak dobře, pojď" umyla jsme se a oblékla se. Pak už jsme běžela ven za Alexem.

Celý den jsme strávili u památek, je tu toho tolik. Všude byly nádherné trámy a sloupy a mozaiky, byla to nádhera.

Zpátky do hotelu jsme se vrátili kolem 5 odpoledne „tak, co je v plánu teď?" zeptala jsem se a sedla si do křesla, nemožně mě bolely po vší té chůzi nohy „chci o tobě něco vědět" sedl si do křesla naproti mně. 

„Jak to myslíš?" podívala jsem se na něj „už jsme ti toho o mně vyprávěl strašně moc, ale o tobě vlastně skoro nic nevím. Chtěl bych to vědět." byl tak strašně sladký, není jako normální kluci, v téhle době je všude kolem jen samý idiot nebo pošuci, někdy dokonce úchylové. On je jiný, je citlivý a hodný a laskavý.

„Dobře, tak co třeba by jsi chtěl vědět?".

„Co třeba dětství?" ušklíbl se „vlastně celkem nic zajímavého, bylo fajn" zamračil se „to je celé nechceš to trochu rozebrat?".

„Dobře, měla jsem krásné dětství hned vedle nás bydle jeden z mých nejlepších přátel a o pár domů dál moje nejlepší kamarádka, bylo to skvělé dokud jsme nezačali chodit do školy. S tím kámošem jsem se postupně přestala bavit, ale s tou kámoškou jmenovala se Miriam jsme se bavila pořád a ve škole jsem si našla nové kamarády a kámošky. Potom jsme přestoupila na novou školu, s Miriam jsme se bavila pořád, vlastně se s ní bavím doteď, ale měla jsem tam jednoho vážně dobrého kamaráda, jmenoval se Honza, nebyl u nás ve třídě moc oblíbený, vlastně se s ním bavili jen holky a to taky jen některé. Kluci ho pomlouvali a tak trochu i šikanovali, po tom co jsem odešla se s ním přestala bavit i většina holek a on se začal bavit s nesprávnými lidmi. Postupně po letech začal kouřit, pít a brát drogy před 4 lety se předávkoval a umřel" vzdychla jsem.

„Pořád přemýšlím nad tím, že kdybych neodešla a kdybych se s ním třeba dál scházela a úplně se na něj nevykašlala, třeba by ještě žil" začala jsem brečet, vždycky když si na tohle vzpomenu tak brečím. 

„Nechtěla jsem se na něj tehdy vykašlat, prostě jsem s ním časem ztratila kontakt a už jsme nechodili ven tak často, nepsali jsme si tak často a pak byl prostě konec. "

Ahoj! Doufám že se vám kapitola líbila, vím trochu depresivní...ale chtěla jsme aby i Niky měla nějaký svůj příběh:) Těšte se na další kapitolu! :D