Impossible

16. Palazzo Vecchio

Co teď, tak divně na mě kouká, neměla jsme to říkat, teď se vyděsil. Asi bych měla něco říct.

„Ehm." začala jsem, ale on mě přerušil „nebyla to tvoje vina" řekl klidně, tak on se nevyděsil? Páni je asi fakt divný, stejně jako já.

„Jestli za to někdo mohl, tak ty jsi to určitě nebyla a nechci aby ses přede mnou bála mluvit o takových věcech. Každý si za život prošel něčím co ho nějak poznamenalo" usmál se, rozuměl mi, vážně ho miluju. 

„Páni" vzdychla jsem a on se zasmál „a co ta Miriam ?" pořád se usmíval „přestěhovala se, někdy si voláme na skypu" podívala jsem se mu do očí, mohla bych se mu do nich dívat celý den. Třeba i celý život, ten pohled by mě nikdy neomrzel.

„Už bych měla jít spát" řekla jsem nakonec, už bylo i docela pozdě, přece jen celý den jsme chodili po památkách. „Dobrou" řekl jen a zmizel.

8.Den

Než Alex přišel už jsem byla oblečená, takže jsme jen popadla batoh a hodila ho na záda „čau" objevil se přímo přede mnou, už mě to ani nepřekvapuje.

„Ahoj, jdeme?" usmála jsem se „jo" řekl jen a vyšel ze dveří pokoje, venku jsem si pak koupila vodu a nějaké pečivo.

Už ta cesta k tomu paláci byla nádherná, všude ty krásné staré domy i ty cesty vypadaly mnohem lépe než u nás. Chvíli jsme se před palácem zdrželi a já si vyfotila pár památek, ani mě to moc nezajímalo, ale Alex je strašně roztomilý když se vzteká že zdržuju.

Když jsme došli až k paláci uvědomili jsme si že dostat se do něj nebude až tak jednoduché. Ty velké dřevěné dveře byly zavřené a jiná cesta podle všeho dovnitř nevedla. 

Chvíli jsme tam jen tak stáli když pak Alex řekl „hele tam jde nějaká holka a vypadá že by tu mohla pracovat, zkus se jí zeptat" vážně vypadala že by tu mohla pracovat měla na sobě sáčko a dlouhé kalhoty. Venku bylo asi 30° takže jestli nebyla v práci tak je to asi blázen.

„Promiňte já.." ani jsme to nestihla doříct „pardon, tady být nemůžete, tak prosím odejděte než zavolám ostrahu" řekla a teprve pak zvedla hlavu od desek co měla v ruce a já si uvědomila že jí znám. 

„Miriam?!" zakřičela jsme nadšeně „proboha Niky!" zakřičela taky a objala mě „páni, nevěděla jsem že teď žiješ tady" pořád jsme strašně křičela, je to už tak dlouho co jsme ji viděla naposledy.

„Jo, žiju tu s přítelem, vlastně tady pracuju jen díky něho" usmála se „nechtěla by ses podívat dovnitř?" řekla přesně to co jsem po ní vlastně chtěla, že by i ona uměla číst myšlenky?

„Jasně, to bude skvělé" usmála jsme se a šli jsme dovnitř.

Byla to nádhera i když jsme neměla čas se moc rozhlížet, Alex šel přímo vedle mě „někde tu musí být něco zvláštního, dívej se po věcech které by tu být neměly" řekl mi a začal si prohlížet stěny.

„Wow! Fakt je to nádhera" křikla jsme a přešla k jedné stěně a nenápadně si ji začala prohlížet. 

„Niky! tady něco je!" křikl na mě Alex, přešla jsem k němu.

„Co je tohle Miriam?" přiběhla ke mně „copak? jo a neříkej mi prosím Miriam, většina lidí mi říká Mio" usmála se na mě „fajn" usmála jsem se.

„Páni, toho jsem si nikdy nevšimla, zvláštní" řekla a přejela po tom rukou. Byl tam takový divný znak na stěně, nebyl moc velký možná 10 centimetrů, byla to taková malá kostička a z ní šla spousta dalších čar.

„Musí tu být nějaké propojení, zkus ze jí zbavit" naklonil se ke mně Alex „Mio mohla by jsi mi prosím donést trochu vody? " jen na mě zvedla pohled a přikývla. Hned jak vyšla z místnosti začala jsem symbol zkoumat podrobněji.

„Viděl jsi to už někdy?".

„Jo, ale v trochu jiné podobě, čarodějky to často používají jako takový zámek. Vaše zámky fungují podobně, vy zadáváte čísla nebo písmena a my myšlenky. Stačí když myslíš na věc která se shoduje se symbolem a dotkneš se ho." podíval se mi do očí.

„Nevím o ničem co takhle vypadá" pokrčila jsem rameny „nesoustřeď se na detaily, prostě mysli na první věc která tě napadne a dotkni se".

Měla jsem ruku na symbolu a cítila tu sílu která v něm proudí, bylo to jako když jsme otevírala tu schránku od Adry, prostě neuvěřitelné. 

Je tam kostička takže by to mohla být kostička lega? Kostička sýru? i když mé tipy nebyly správné cítila jsem jak se do mě vlévá energie a pak mi to došlo. 

Ta kostička znázorňuje naši zemi, ale ne tak jak ji známe, ale z několika úhlů. Kostička má šest stran, takže i naše země by měla šest stran dobro, zlo, upíři, lidé, čarodějky a ty kteří by byli všechno dohromady takže kostičky.

Možná že to nedává smysl, ale podstatné je že já tomu všemu porozuměla a rozluštila jsem hádanku starou stovky let během několika sekund. To si musím napsat do životopisu.

Najednou se konečně začalo něco dít, vypadalo to jako kdyby jsme stáli na podlaze ze skla, přišlo mi že vidím až do jádra země. Kousek od nás se v tom skle objevil průchod.

„Jdeme?" usmíval se Alex „duchové první" křikla jsem a pustila ho před sebe.

Když jsme skočili do portálu, nějakou dobu jsme padali, začínalo mi to připadat nekonečné, Alex byl (vlastně padal, takže chvíli byl a chvíli zase ne) vedle mě a smál se. 

Po nějaké době jsem pod námi uviděla zem a co teď? Vždyť mě to úplně normálně rozmázne, už jsme vážně začínala panikařit, byla jsme čím dál blíž zemi a padala jsme nadpozemskou rychlostí.

Byla už jsme skoro smířená s nejhorším, když najednou. Nic. Nic se nestalo, zabrzdila jsme kousek před zemí a vznášel se ve vzduchu, natáhla jsme ruku a dotkla se země. 

Teď už jsem normálně seděla, zkoušela jsme se postavit, ale z toho pádu a letu a hlavně šoku se mi úplně klepaly nohy, takže jsem se rozhodla chvíli sedět a zhluboka dýchat.

Alex stál vedle mě a smál se „jízda co?" uchechtl se.

Jen jsem kývla hlavou a znova se zkusila postavit, fajn šlo to, ani chození nebylo tak hrozné jak jsem čekala.

Stáli jsme v malé oválné místnosti ze které vedl jen jeden východ, za ním byla o dost větší místnost se zvláštním modrým osvětlením „je to tady" řekl Alex a vzdychl.

Ahoj! :) Už se blížíme ke konci, těšíte se? :D