Impossible

18.Konec

Niky

Probudila jsem se a Alex mě držel na rukou, bylo to strašně příjemné 

Moment! Alex mě drží na rukou! Nechápavě jsem se na něj podívala, co se vlastně stalo? Naposledy si pamatuju jak mě Benedikt kousl, až teď jsem si uvědomila že to vlastně bolí jako čert.

„Neboj, vypadneme odsud a už se sem nikdy nevrátíme" omotala jsem si ruce okolo jeho krku, nikdy jsem nebyla tak šťastná že jsem se mohla někoho dotýkat, na špičkách prstů jsem cítila jeho vlasy a jeho oči, páni! Teď vypadaly ještě nádherněji tak nějak víc živě.

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, chvílemi jsem měla pocit že snad usnu když se najednou zastavil.

„Zdravím bratře" ozval se hlas a já hned zase zvedla hlavu, Benedikt.

„Nic si nepamatuji, takže typuji že v tom mají prsty čarodějky a už vůbec se nebudu ptát jak je možné že jsi zase upír, každopádně vážně sis myslel že tě nechám jen tak odejít?" na tváři se mu objevil úšklebek a ušel pár kroků směrem k nám.

„Máš hlad, přece jen je to už přes tisíc let co jsi naposledy jedl, pamatuješ si jak to bylo skvělé, jak jsi cítil jak z tvé oběti pomalu vyprchává všechen život" teď už byl úplně u nás a chytil mě za hlavu. Přejel mi prstem po ráně kterou tam zanechaly jeho zuby, nečekala jsem to a trochu jsem vypískla.

„Chceš ji zabít, cítím to z tebe a můžu ti zaručit že její krev je výborná, jsem rád že jsem sám měl možnost ochutnat" pořád mi tlačil hlavu na bok aby Alex viděl do mojí rány. Podařilo se mi konečně se pohnout a podívala jsem se Alexovi do očí, byly naprosto černé a viděla jsem jak mu z pusy vyčuhují špičaté tesáky.

„Alexi ne, prosím nedělej to" bylo už pozdě něco říkat, pomalu začal hlavu přibližovat k mému krku „Alexi ne, Alexi ne!" zakřičela jsme když jsem ucítila jak mi zuby přejel přes krk.

„Zkus její krev, minule to nedopadlo dobře, ale teď to bude jiné, zase budeme dva nepřemožitelní bratři" zase měl na tváři ten úšklebek.

Už jsem čekala na nejhorší, ale nic se nestalo, Alex začal pomalu zvedat hlavu, tesáky a ty šílené oči zmizeli, zase vypadal normálně. Asi ještě nikdy jsem se takhle nebála.

„Co to děláš?! Zabí ji !" křičel Benedikt „už nikdy to nebude stejné jako dřív, protože ty tu dnes zemřeš" viděla jsem v Alexových očích tu strašnou nenávist.

Spustil mě na zem a já se ho sundala ruce z jeho krku a ustoupila pár metrů od nich.

„Na život a na smrt" řekl Benedikt „na život a na smrt" zopakoval Alex potichu.

Najednou po sobě skočili a já jen viděla jak všude stříká krev, nemohla jsem se na to dívat, zakryla jsem si oči rukama a otočila se ke stěně. Nějakou dobu jsem slyšela jen řev a vrčení, ale pak nic.

Najednou všechno ztichlo, doufala jsem že už je konečně konec. Tak jsem se otočila a uviděla to.

Alex i Benedikt se vznášeli ve vzduchu a kolem nich stály čarodějky, všechny tak zvláštně zářily, řekla bych že to byli ti duchové co Alexe začarovaly, přece jen říkal že odejdou až když dodělají všechnu svou práci tady.

„Alexandre, naši zkoušku jsi zvládl, gratulujeme. A ty Benedikte jsi nás velmi zklamal a budeš potrestán." myslím že to říkala ta největší z nich, Alex mi jednou říkal že to byla královna nebo tak  něco. 

„A ty" obrátili teď svou pozornost na mě „já?" ta nejvyšší jen přikývla a já ucítila jak se vznáším ve vzduchu, za chvíli už jsem se vznášela vedle Alexe, ten se na mě jen otočil a usmál se.

„Za tvou statečnost a za to že jsi nám pomohla dokončit naši práci ti uděluji přání, ale pozor máš pouze jedno přání a jakmile ho použiješ nikdy to nepůjde zvrátit" dívala se mi přímo do očí, ale já v těch jejích nic neviděla.

Ani jsem nemusela přemýšlet moc dlouho, přesně jsem věděla co si přát. Když už jsem to chtěla říct tak jsem si to teprve uvědomila, co když on to tak chtít nebude? 

Co když Alex nechce být člověkem? Podívala jsem se mu do očí a uviděla jsem to, ten nepřítomný pohled, jako kdyby v jeho očích nic nebylo.

Začala jsem panikařit, co teď? 

Všiml s toho, zvedl hlavu a usmál se.

„Chci strávit celý život už jen s tebou" podíval se na mě.

Ani jsem nemusela nic říkat, pochopil, i nejvyšší čarodějka to pochopila, přikývla.

Pak jsem už viděla jen tu záři a když jsem zase mohla otevřít oči, seděla jsem v chrámu ve velké místnosti odkud jsme se předtím dostali do jeskyní.

Za chvíli se vedle mě objevil i Alex. Vůbec jsem nepřemýšlela a objala jsem ho, bylo tak úžasné dotýkat se ho, chytl mě kolem pasu a já ho objala kolem krku.

Po nějaké době mě pustil a začal se smát, pořád mě držel kolem pasu.

„Půjdeme odsud pryč?" zeptal se mě, cítila jsem jeho dech na krku a otřásla jsem se, usmál se.

Chytl mě za ruku a šli jsme pryč. 

Později mi řekl co se stalo potom, nejvyšší čarodějka učinila z Benedikta zase upíra a potom ho nechal důstojně a rychle zemřít. 

Ještě než zemřel tak se s Alexem usmířili, krev totiž ovládla Benedikta natolik že se z něj sta úplně někdo jiný a chvíli před jeho smrtí si to uvědomil a Alex mu svým odpuštěním dopřál klid.

Ahoj! :) doufám že se kapitola líbila, ještě vydám epilog tak si určitě přečtěte :D