Impossible

13.Schránka

Na ostrov jsme dorazili asi za hodinu, bylo nádherné počasí, nejraději bych skočila do moře.

„Jak je to daleko k té sopce?" zeptala jsem se „jen kousek, ale budeme to tu muset prozkoumat, netuším kam máme jít" řekl Alex trochu unaveně, jak může být duch unavený?

„Chtěla jsem se tě zeptat, ale nenaštvi se, proč jsi by včera tak naštvaný ?" nejspíš je to dost blbá otázka už proto že je to asi naprosto zjevné a akorát mně to zase nedochází.

„Protože i když jsem duch tak cítím bolest a naštvalo mě že jsi řekla že jsem jen duch" řekl a podíval se na mě.

„Promiň, to jsem netušila" šli jsme a já koukala do země, kámen, tráva, písek, další kámen „v pořádku" usmál se já zase začal koukat na zem, když najednou jsem viděla něco, co předtím ne.

„Co je to?" zeptala jsem se a koukal přitom na malou kovovou schránku, nebyl na ní zámek nebo něco jiného prostě jen nešla otevřít „kouzelníkovo tajemství, to jsem neviděl už roky" sklonil se ke mně.

„Kouzelníkovo? myslíš že by to tu mohlo být kvůli nám?" zeptala jsem se „jo, myslím že jo" usmál se.

„A jak se to dá otevřít?".

„Kouzlem" řekl jen a začal něco šeptat, po nějaké době přestal, nic se nedělo.

„Budeš to muset říct ty" kývl na mě „co já? jak to mám asi otevřít, ?ani nevím co to je" řekla jsem a zírala na malou krychličku.

„Je to jednoduché kouzlo, neboj, jen řekneš segreti di Pulcinella" podívala jsem se na něj „segreti di Pulcinella?" chvíli jsem čekala než mu došlo na co se ho vůbec ptám, taky pořád koukal na tu schránku.

„Jo, je to v Italštině, v doslovném překladu je to otevři se tajemství" řekl jen a usmál se, pořád se vytahuje kolik umí jazyků, začíná mě s tím už štvát.

„Segreti di Pulcinella" řekla jsem a pak to ještě několikrát zopakovala, cítila jsem jak se do mě vlévá energie, kdybych chtěla dokázala bych teď snad i létat a přeskočit všechny hory jen jedním skokem. Věděla jsem co mám dělat zvedla jsme ruku a pomalu krabičku otevřela, šlo to. Když byla otevřená přestal jsem opakovat a energie zmizela.

Z krabičky se vznesla malá postava, byla průsvitná, asi tak jako ve filmech vypadají hologramy.

„Adra" řekl Alex a usmál se.

„Toto je tajemství Adry Naturarekin Onak, mé jméno znamená dobromyslná a taková jsem se v životě snažila být. Toto tajemství jsem umístila na místě aby jsi ho našel, ještě nevím kdo jsi, ale tato zpráva je určena tobě Alexi." dořekla to a otočila se na Alexe, jako kdyby věděla že tam stál, bylo to jako kouzlo.

„Jen jediný vchod vede dovnitř, už nemusíš se vrátit ven, najdi velký balvan a pošli ho až do nebes. Za vchodem velká tma se skrývá, ale neboj posvítí ti poslední slunce jas."

Dořekla to a zmizla.

„Poslední slunce jas, bude to na západě, pojď musíme jít" řekla jsem Alexovi který se ještě pořád koukla na místo, kde ještě před chvílí stála Adra.

„Říkal jsi že se s ní zase setkáš, ne ?" kývla jsem na něj „myslel jsem že bude v chrámě"zašeptal „třeba bude v sopce, to se ale nedovíš jestli tu budeš jen tak sedět" řekla jsem a ohnula se k němu „musíme jít" jen přikývl a vydali jsme se na západ.

„Víš chtěla jsem se tě zeptat, jen taková drobnost, ty umíš kouzlit?" podíval jsem se na něj a on se mi zase smál „jo něco málo, vyrůstal jsem poblíž čarodějek takže...".

„Aha, a jak jsi věděl jakým kouzlem otevřeš tu schránku?".

„Každá čarodějka či čaroděj si sám volí, jak se dá schránka otevřít, Adra milovala Itálii, tak jsem si jen převedl základní kouzlo do Italštiny a hotovo." řekl.

„Páni, jen ještě jedna maličkost, jak máme kámen vyhodit až do nebes?" zastavil se a zasmál se „né my, ale ty" ukázal na mě, jako kdyby mě chtěl z něčeho nařknout. „Já? jakože díky, ale tak silná vážně nejsem" zasmála jsem se taky „ty sis toho ještě nevšimla? všude kolem nás jsou kouzla a tajemství. Nikdy nevíš co si pro tebe osud přichystá" otočil se a pokračoval v cestě.

"A jak myslela to že ještě neví kdo jsi?"

„Tuhle zprávu každý vytváří když dovrší 18ti let sou to něco jako jasnovidci" odpověděl jako by to bylo naprosto normální.

Nějakou dobu jsme se pak jen bavili o blbostech, až jsme došli k západní části ostrova.

„Tak co teď?" zeptala jsem se „musíme najít kámen" řekl a začal se rozhlížet po kopci.

„To vážně kámen?" .

„Kámen" řekl zase „fajn, víš jak těžké bude najít na sopce velký kámen?" usmál se „už ho vidím" podívala jsem se tam kde on, byla tam hromada kamenů a jeden z nich byl větší než ostatní.

„Takže kámen" řekla jsem když jsme k němu došli „jo" zvedl na mě obočí „co je ?" zeptala jsem se na jeho tázavý výraz „no čekám, až ten kámen vyhodíš do nebes." začal se smát.

Idiot.

Přešla jsem ke kamenu a zkusila do něj šťouchnout, vypadal jako kdyby vážil snad tunu ale přitom byl lehký jako pírko. Zvedla jsem ho na jedné ruce a vyhodila jsem ho jak nejvýše jsem mohla. Najednou začal stoupat, pořád se vzdaloval až z něj byla jen tečka a pak zmizel i ta.

„Slušný" prošel kolem mě Alex do tunelu „to je jako všechno?" křikla jsem a rozběhla se abych ho dohnala.

Šli jsme hrozně dlouho, byla tam tma, tak jsem vytáhla baterku kterou jsem si koupila.

Asi po 2 kilometrech jsme došli do obrovské jeskyně, připadalo mi to nemožné ale byla tam láva, tekla tam jako v potůčku přímo uprostřed, bylo tam asi metr široké koryto až po okraj zaplněné lávou a kousky kamenů.

Na druhé straně bylo malé modré světýlko „co teď?" zeptala jsem se, podíval se na mě „dobře jak to mám udělat?".

Věděla jsem že to budu muset přeskočit, ale jak ? Tělocvik mi nikdy moc nešel.

Ahoj!doufám že se vám kapitola líbila:) Jsem strašně nadšená, protože dneska už má tahle "kniha" 200 přečtení! :) to je vážně úžasné, moc za to děkuji! :D