Impossible

17.Volba

Pochopila jsem co chce udělat, Adra řekla že až bude připravený má zvednout ruku, bylo to tady.

„Počkej víš to určitě?" zeptala jsem se „jo, teď nebo nikdy" řekl a začal pomalu zvedat ruku, počkat ten sen, ale jak to že jsme se nevzbudila? Tohle není sen pořád to pokračuje.

„Alexi.." víc jsem toho říct nedokázala, všechny stěny jako kdyby byly najednou z plamenů, jako kdyby hořely, bylo to zvláštní.

Najednou bylo všude hrozné teplo, možná až moc teplo.

„Alexi, ten můj sen" řekla jsem, ale nebyla jsem si jistá jestli mě slyšel, odevšad se ozývaly výkřiky a zvuk plamenů, připadala jsem si jako v pekle.

„Jo, taky mě to napadlo, Niky, slib mi že jestli se něco stane tak utečeš" doslova to na mě křičel a u toho se rozhlížel po té obrovské jeskyni „nenechám tě tu" přešla jsem blíže k němu „prosím slib mi, že jestli se mi něco stane, tak že nedovolíš aby se stalo něco i tobě, slib mi že utečeš a už se sem nikdy nevrátíš".

Řekl a podíval se mi do očí „miluji tě" řekl a já viděla jak se mu zaleskly oči „i já tebe" sklonila jsem hlavu „slibuju" pokusila jsem se o úsměv, ale asi se mi to moc nepovedlo.

„Tak co Alexandre, čemu vděčím za tvou přítomnost? Chyběl jsem ti snad?" řekl a začal se příšerně smát, byl to hluboký mužský hlas, ozýval se z druhé strany jeskyně. Byl tam. Benedikt.

Alex udělal pár kroků směrem k němu „zdravím bratře" řekl klidně „to je vše,? Vždyť jsme se neviděli kolik? 1 000 let?" zase se začal smát.

„Jo a až tě zabiju neuvidíme se už nikdy" řekl naprosto vážným hlasem, kdyby tak někdy mluvil se mnou asi bych se ho bála.

„Hm. Smůla že to nikdy neuděláš" usmál se, Alex už vážně zuřil a já jen stála pár metrů od nich a pozorovala to. „Vtipný že si to myslíš" řekl Alex a začal se taky smát, najednou jsem cítila jak se kolem mého pasu omotala něčí ruka, stál přímo zamnou.

„Nemyslím, protože jestli se o něco pokusíš tak ji zabiju" cítila jsem jeho dech na krku „ji do toho nepleť" říkal to sice klidně, ale v jeho očích šel vidět strach a já nebyl jediná kdo si toho všiml.

„Bojíš se, typické, vždycky se do někoho zamiluješ a pak se divíš že to má následky. Proč se prostě nesmíříš s tím že jsi upír?"  vysmíval se mu přímo do očí „protože já nejsem jako ty" teď se zase usmál Alex „co ty z toho vůbec máš, jediné co děláš je že zabíjíš a ovládáš holky proto aby udělaly to co chceš a víš proč to děláš ty a ne já?" udělal pár kroků směrem k nám.

„Protože já to nemám zapotřebí, to já byl vždycky ten co ho holky milovaly a ty zase ten od kterého raději odvracely pohled" říkal to tak strašně pomalu že to vypadalo jako by se mu ani nehýbaly rty. Na tváři se mu objevil úšklebek, nevím o co se snažil, ale fungovalo to, Benedikt byl úplně v háji.

„Řekl sis o to sám" řekl Benedikt a já najednou ucítila hroznou bolest na krku, kousl mě. Zvedl hlavu a po tváři mu stékala moje krev, zamotala se mi z toho hlava. 

„Okamžitě ji nech být!" zakřičel Alex „nebo co? Co uděláš duch?! Víš co, vůbec nic!" zakřičel a začal se zase smát.

„Co po mě vlastně chceš?" zeptal se Alex sklesle „chci aby jsi poklekl a řekl že mám pravdu, chci aby ses vykašlal na tuhle holku a šel se mnou. Můžeme být zase spolu, jen my dva, nepřemožitelní bratři, co ty na to?" zeptal se ho Benedikt.

„Nikdy" zašeptal Alex „fajn" začal zase sklánět hlavu k mému krku „počkej, nech ji jít, udělám to" řekl a klekl si na zem „ne to nesmíš" zakřičela jsme na něj, Benedikt mě jen praštil do hlavy a já omdlela.

Alex

Niky omdlela a ten hajzl ji jen tak odhodil na zem, už se nemůžu dočkat jak ho bude opouštět život.

„Takže?" zeptal jsem se „ještě než odsud vypadneme, musíš se zase stát upírem" řekl jen a kývl na mě ať zase vstanu „jak?" snažil jsem se neznít nedočkavě.

„Musíš si vybrat" řekl jen a zmizel. 

„Co si mám vybrat?!" zakřičel jsem,ale už jsem odpověď nepotřeboval.

Stál jsem uprostřed kruhu čarodějek, věděl jsem že už nebyly živé, byly to totiž ty čarodějky co mě zaklely.

„Zdravíme Alexandre" řekly prakticky všechny najednou „tvůj bratr si toto nebude pamatovat, byl očarovaný aby ti řekl že tě čeká volba a odešel. Velmi litujeme našeho omylu a doufáme že nám budeš schopen odpustit." upíraly na mě ty svoje pohledy.

„Nebyla to vaše vina" řekl jsem jen a oni pokračovaly.

„Ty víš že budeš muset tvého bratra zabít, ale máš na výběr, žádné kouzlo se totiž neobejde bez obětí" dořekly a před nohama ze mi objevila Niky, byla pořád ještě omráčená.

„To po mně nemůžete chtít" vykřikl jsme a podíval se té největší z nich do očí, nic v nich nebylo.

Všechno najednou zmizelo, stál jsem přímo uprostřed jeskyně a všude bylo hrobové ticho, najednou se na jedné straně objevila Niky a na té druhé malá ampulka se zlatou tekutinou.

Seshora se ozval hlas „na tvé pravé straně je ampulka která z tebe udělá zase upíra a na levé je žena díky které tu teď stojíš, kterou věc si vybereš? Můžeš si vybrat pouze jednu a tvá volba už nikdy nepůjde změnit, ta druhá věc zmizí a už ji nikdy nikdo neuvidí.".

Co teď? Mám se stát upírem a zabít člověka který každý den vraždí desítky lidí, nebo zachránit lásku mého života?

Nechápu že jsem nad tím vůbec mohl přemýšlet, když odpověď jsem měl napsanou přímo před nosem už od začátku.

Rozběhl jsme se směrem k Niky a chytil ji do náručí, neprojela mi skrz ní ruka, prostě jsem ji držel v náručí.

Ahoj! :) doufám že se dneska kapitola líbila, v příštích dnech se dozvíte jak to dopadne! :D