Impossible

1.Začátek

„Počkej víš to určitě ?" Zeptala se „jo, teď nebo nikdy" řekl a pomalu začal zvedat ruku „píp, píp, píp". Trhla jsem sebou a vypnula budík. Fakt divný zase ten sen? Vstala jsem a zamotala se mi hlava, no jo 5 hodin spánku není zrovna nejvíc. Pondělí. Co více dodat.

Asi za půl hodiny sem byla hotová a šla na bus, kde už mě čekala Petra. Nejlepší kámoška na život a na smrt, to jsme vždycky říkaly na základce, je to už tak dávno. „Ahoj" řekla mi ještě než jsem si sedla. „Čau" zívla jsem „jsi v pohodě? Nevypadáš tak".

„Hm. Moc jsem nespala, nech to být."Cestou už jsme pak moc nemluvily, dokud jsme nedojeli ke škole kde na nás už čekal Vojta. Chodili jsme spolu do třídy na střední a teď máme dohromady některý přednášky i na vejšce. Vojtovi i Petře je už 22, takže si ze mě neustále utahují protože mně ještě ne, někdy je to fakt otrava.

Pondělí jsem nějak přežila.

Celej týden se vlastně nedělo nic zajímavého, až na pátek.

„Hej Niky ! Zas ti uletěly včely" zakřičel Vojta a Peťa se rozesmála. „Usměj se přece! Je pátek! Konec dalšího týdnu a začátek víkendu!" to poslední slovo skoro zazpíval. „Jo, já vím, neříkej!" I když se mi vůbec nechtělo tak jsem se přece pousmála. „Hele mám takovou teorii,......" mluvil dál, ale to už jsem neposlouchala. Díval se na mě. Nějaký kluk, byl vysoký měl krátké blond vlasy víc jsem nepostřehla protože se na mě tak díval, hrozně upřeně se na mě díval, jakoby ho překvapovalo že tam vůbec stojím, až mě to skoro taky začínalo překvapovat.

„Posloucháš mě vůbec? " Vytrhl mě z přemýšlení Vojta.

„Kdo je to ?" otočila jsem se na ně „o kom to mluvíš ?" koukli na mě „no přece o..." nedořekla jsem to, byl pryč. Ale to není možný, před chvílí tam stál. Bylo to divný.

Po tomhle jsem už nevnímala vůbec, jen jsem šla a sem tam kývla že poslouchám něco co Petra vyprávěla. Hned jak jsem dojela domů svalila jsem se na postel a pokoušela se dohnat týdenní spánek, je skoro konec školy a já se teď musím učit víc než jindy. Ale stejně jsem nemohla usnout, musela jsem na něj pořád myslet kdo to sakra byl ?

Nakonec jsem se na spánek vykašlala a sedla si k počítači, chtěla sem se ho pokusit najít, ale kdybych do vyhledávače napsala "vysoký blonďák" asi by mi to moc nepomohlo. Šla jsem na facebook a chvíli jsem si psala s Vojtou, chtěl vědět co se odpoledne stalo, ale na to jsem mu sama neuměla odpovědět.

Kolem půlnoci jsem si šla lehnout a konečně usnula, zase se mi zdál ten sen.

Vyspal jsem se úžasně, ráno jsem si dala úžasnou snídani a vyrazila do mojí úžasný práce. Zas tak úžasný to nebylo, nechtělo se mi jít do práce a už vůbec ne v sobotu, kdo sakra pracuje v sobotu? Dělám jen o víkendech v jedné malé firmě, asi se to ani nedá nazývat firma prostě zapisuji objednávky to je vše, ale nějaký peníze z toho mám a to stačí.

Domů jsem se vracela kolem 5 odpoledne, ale když jsem šla z autobusu přišlo mi jakoby mě někdo sledoval, radši jsem zrychlila krok, měla jsem to blízko domů, takže jsem tam rychle zapadla a vykašlal se na to.

Asi jsem jen paranoidní. Měla jsem docela hlad, takže jsem hned zamířila do kuchyně. Mezitím co jsem vařila nudle jsem si zpívala, ještě nebyl nikdo doma takže jsem mohla doslova řvát přes celý barák. Když jsem dojedla venku bylo pořád krásně, takže jsem si jen vzala mikinu a šla se projít. Asi kilometr od domu byl les, vždycky jsem tam ráda chodila, je tam nádherně.

Sedla jsem si do trávy, která rostla u lesa, byla tam taková malá louka kde se mi vždycky dobře přemýšlelo.

Teď jsem ale přemýšlet nemohla, nemohla jsem se ani hýbat, stál tam. Přímo naproti mě stál a zase se na mě díval tím zvláštním výrazem. Ale všimla jsem si na něm něčeho jiného, byl vážně neobyčejně hezký, měl nádherné zelené oči a ty vlasy. Vstala jsem. Odkud se tu vzal? neviděla jsem ho vůbec přicházet.

Najednou se mi podíval přímo do očí „ty mě vidíš?" zeptal se, ale neznělo to jako kdyby mluvil, spíše šeptal, šeptal tak potichu, že jsem se až divila že ho vůbec slyším a přitom jsem ho slyšela jasně jako ještě nikoho. 

„Kdo jsi ? a co po mně chceš ? " Skoro jsem to vykřikla, udělal krok ke mně a já couvla, usmál se „proč se směješ?" teď už jsem vážně křičela. Přestal se smát, asi si uvědomil co mu říkám.

 „Ehm. Promiň je to už dlouho co jsem s někým mluvil" ty poslední slova zase zašeptal, proč pořád šeptá? 

„Co? hele já na tyhle vtipy nemám náladu, tak prosím nech toho" řekla jsem úplně roztřeseným hlasem. Všiml si toho „neboj se " řekl jen „nebojím se tě" zalhal jsem „ale myslím že ať sis vzal cokoliv, příště bys to měl nechat být" jen jsem to dořekla a on se zatvářil ublíženě.

Musel být zdrogovaný, jinak to nedává smysl. Odhodlala jsem se a podívala se mu do očí, vypadal jinak už nebyly tak krásně zelené jako předtím, ale černé tak černé že i ta nejčernější barva proti nim vypadá bledě. To mě vyděsilo ještě víc a nenapadlo mě nic jiného než utéct.

Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla ale on se vždycky objevil přede mnou, a když jsem se mu vyhnula udělal to zas. Rozhodla jsem se že ho srazím, když se pořádně rozběhnu musí spadnout. Takže když se přede mnou objevil tentokrát vrazila jsem do něj jak nejsilněji jsem mohla, ale nic se nestalo proběhla jsem skrz, v tu chvíli jsem cítila tu zimu, tu strašnou zimu. Už jsem se neotáčela a rychle běžela domů.

Nikdy jsem neběžela tak rychle, zvládla jsem to asi za 2 minuty, po tom co jsem prošla skrz něj, už jsem ho neviděla.

Ani jsem nevěděla nad čím mám přemýšlet dřív, byla jsem hrozně zmatená a měla jsem asi milion otázek,nakonec jsem ani nestihla dojít k posteli a omdlela jsem.

Doufám že se vám bude 1. kapitola líbit :) určitě mi napište nějaké ty komenty co bych mohla zlepšit, moc mi tím pomůžete díky ! :D