Impossible

9.Začátek cesty

Věci už sbalené mám, nechtěla jsem si toho brát moc, přece jen kvůli dovolené tam neletím. Je 18:00, slíbila jsem mámě že se s nima ještě rozloučím, protože na letiště jedu už ve 3 ráno, už teď se mi chce spát.

„Ahoj" řekl Alex a usmál se, štve mě jak se pořád jen tak objevuje vedle mě. „Ahoj" taky jsem se usmála „si připravená?" sedl si na gauč „vlastně jo, už se i docela těším, nikdy jsem v Itálii nebyla" sedla jsem si vedle něj.

„Až budu zase normální upír, vezmu tě podívat se na koloseum. Na fotkách je krásné, ale zblízka je nádherné a když se ho budu moct i dotknout bude to dokonalé." řekl a otočil se na mě, ty oči!Řekla bych že je až nemožné mít takové krásné oči, zajímalo by mě jestli je měl takové i jako člověk, nebo je to další upíří výhoda. „Kde jsi vlastně bydlel když jsi byl ještě člověk, říkal jsi jen že na východě, ale kde?" nejspíš to byla jen další z mých debilních otázek, ale i tak.

„Nebudu tě tu nudit dějepisem, moje rodina přišla ze západu a já bydlel na místě dnešního Moldavska tehdy se to samozřejmě jmenovalo jinak. Když se z nás stali upíři nějakou dobu jsme tam pobývali, ale za pár století jsme se rozhodli se konečně přestěhovat, žili jsme v Turecku v naší době v Byzantské říši, tam kde leží Istanbul za mojí doby to byl Konstantinopol. Na začátku 9. století jsme se přestěhovali znovu, do Velkomoravské říše. V té době už mě přestával bavit tenhle způsob života a dál to už znáš."

„Tady má někdo rád dějepis" trochu jsem si do něj rýpla a zašklebila jsem se „vážně? ty si ze mě budeš utahovat? já tě slyšel zpívat" zase mi to vrátil to snad není možný! 

„Ty seš strašnej!"zakřičela jsem a začala se smát, on se taky smál „já vím!" rozesmála jsem se ještě víc, byl to takový ten pocit když už jsem se tak moc smála až jsem neuměla dýchat.

„Niky!" zavolala na mě máma ze schodů „počkej chvíli" řekla jsem jen a šla ke dveřím „vypadám snad že bych někam šel?" zase se usmál.

„Jo?" vylezla jsem ze dveří pokoje a máma stála nahoře na schodech „ty se s někým bavíš? přišlo mi jako kdybych slyšela smích", „jo, volala jsem si s Petrou..." řekla jsem a ona jen přikývla. „Táta koupil víno, aby jsme si mohli dát aspoň skleničku než odjedeš, přijdeš ?", „jo hned jsem tam jen mi dej chvíli" usmála se a já zase zalezla do pokoje.

„Máma.." začala jsem, ale Alex mě přerušil „jo slyšel jsem, už půjdu takže zítra ?" stál přímo naproti mě a usmál se „no víš nějak jsem si to rozmyslela" zase jsem si trochu rýpla, jen se usmál a zmizel.

Nějakou dobu jsem s rodiči seděla nahoře, pili jsme víno a povídali si pak už jsem se rozhodla že půjdu spát.

„počkej víš to určitě ?" zeptala se, „jo, teď nebo nikdy" řekl a pomalu začal zvedat ruku. Pak už jsem slyšela jen budík, konečně nezněl jako z devadesátých let. Zase ten sen, už mě to pomalu přestává bavit, klidně i nějakou oční můru, hlavně už jen něco jiného než tenhle jeden podělanej sen.

Vypla jsem budík a zase jsem si lehla, asi si ještě chvíli pospím.

„Není účel budíku aby člověk vstal z postele v určenou dobu?" uchechtl se Alex „ty mě sleduješ i když spím?", „a proč ne? jsi roztomilá" usmál se, seděl na židli naproti mé posteli. „Hm. to myslíš obecně nebo jen když spím?" opřela jsem se o ruku abych zase neusnula „na to ti raději nebudu odpovídat, jde sem tvá máma měla bys vstávat" řekl jen a zmizel.

„Ahoj Niky" usmála se máma „ahoj", „pojď už bys měla vstát nebo ti to ještě uletí" zase se usmála, tak strašně mě štve že jí nemůžu říct pravdu.

Seděla jsem vzadu v autě, táta řídil a máma seděla vedle něj, vedle mě samozřejmě seděl neviditelný upír se kterým jsem letěla do Itálie, aby z něj mohl být zase normální upír. Naprosto normální. 

Cesta letadlem byla celkem v pohodě, akorát mě znervózňovalo jak Alex neustálo skrz někoho procházel.

„Itálie" řekl Alex „Itálie" zopakovala jsem, stáli jsme na letišti a já čekala na moje kufry, potom už jsme se autobusem vydali do takového malého hotelu kde jsem měla bydlet, je jen kousek od toho chrámu a je dost levný, na přespání to stačí.

„Docela hezký pokoj na to jak moc levné to bylo" poznamenal Alex „jo, to jo" vybalovala jsem si věci a něco jsem si naskládala do polic.

„Takže, kdy vyrazíme?" zeptala jsem se „ty jsi tu šéf" ušklíbl se Alex „Fajn, půjdeme hned", „fajn, máš tady tu mapu?", „ne nechala jsem ji na stole" Alex se zatvářil vážně a já se usmála „to nebylo vtipný" řekl trochu podrážděně, v poslední době si z něj pořád utahuju „já se smála".

Bylo to jen kilometr od nás takže jsme tam došli pěšky, byla to nádhera, ty staré sloupy a sochy a všechno, prostě nádhera. Párkrát jsme to celé obešli než jsme zjistili že tam vlastně žádný vchod není. „Co teď?" zeptala jsem se „tam na boku jsem zahlédl průlez myslím že by ses tam mohla protáhnout" zase jsme to obešli a já si všimla toho průlezu byl dost úzký a kousek před ním stál sloup takže nešel moc vidět. 

Protáhla jsem se dovnitř a vzdychla, zevnitř to bylo ještě krásnější než z venku, všude byly staré fresky a mozaiky. Tenhle chrám nebyl až taková památka, moc lidí ho ani neznalo takže nebyl nějak udržovaný, ale i tak to byla nádhera.

Ahoj! :) Snad se bude kapitola líbit:) teď mi začaly prázdniny takže budu moct více psát a určitě se máte na co těšit! Myslím že vám tímhle dávám tak trochu i hodiny dějepisu protože než jsem si vzpomněl a dala nějak do kupy všechny ty informace zabralo to fakt dost času. :D