Poslední rok

Zkoušky

Alison

Před vítaným odpočinkem nás ještě čekalo něco mnohem horšího, pololetní zkoušky.

Všichni studenti se v tento čas záhadně vyskytují v knihovně a snaží se aspoň z části něco do těch hlav dostat. Já nejsem výjimkou. Projdu dalším regálem a čapnu knihu, kterou potřebuju ke zkoušce z lektvarů. Přidám jí na vrch k dalším pěti knížkám a pokračuju v hledání skoro nemožného.

Po další půlhodině, kdy mi přibudou další dvě knihy jedna k formulím a jedna o péči o kouzelné tvory, jsem donucena to vzdát. Co bylo k sehnání, jsem sehnala. S plnýma rukama se vydám k jednomu stolu úplně v rohu, aby mě nikdo nenašel. S bouchnutím nechám knihy spadnout na dřevěnou desku.

Otráveně se na ty bichle podívám a vytáhnu pergamen s brkem a inkoustem. Pokud jsem se něco za těch sedm let doopravdy naučila, tak to bylo nepokoušet se učit nějak systematicky. Stejně bude zázrak, když si vůbec něco zapamatuju.

Otevřu knížku a začnu číst, při něčem zajímavém popadnu brk a zapíšu to. Takhle to pokračuje celé odpoledne, až v knihovně zůstanou jen stálí návštěvníci se mnou jako s vetřelcem.

„Podívejme na to, Kimbrleyová jako každý rok před zkouškovým obdobím v knihovně." Uslyším chlapecký hlas a s úšklebkem zvednu oči k osobě, které patří. Jsou jen tři osoby, které mě tu jsou schopné najít. Z toho o dvou vím, že sedí ve společence a učí se něco, co už dávno umí.

„Taky tě ráda vidím Severusi." Řeknu příliš přesladěně a dám si nohy dolů z druhé židle, ať si může sednout.

Severus si se stydlivým úsměvem sedne a podívá se na dočtenou knihu o runách. S nadzvednutým obočím se na mě podívá a já jen nevinně pokrčím rameny.

„Vidím, že máš opravdu široký rozhled. Pořád nevíš, co chceš dělat?" zeptá se mě a začne procházet další nachystané knihy. Jen zavrtím hlavou a začnu se soustředit na text. Potřebuju dočíst tuhle knihu ještě dnes, abych stíhala.

„Ty to snad víš?" odvětím a očima projíždím další a další řádky, do hlavy se snažím dostat co nejvíce informací.

„Ještě nevím co přesně, ale budou to lektvary." Odpoví mi a musím se usmát. Jasně že to jsou lektvary. Je to jeho nejoblíbenější předmět už od prvního ročníku a navíc je v nich opravdu dobrý. To musel uznat každý.

„Aspoň víš tohle, já jsem ztracená. Mám šest předmětů na OVCE, jak to mám asi zvládnout?" odložím knihu a začnu si zapisovat poznámky.

„Učit se průběžně?" navrhne Severus pobaveně a já s náznakem úsměvu nakrčím nos, to nebude ono: „Opravdu jsi nad ničím neuvažovala? Nic co by tě bavilo?"

„Uvažovala jsem o bystrozorovi, jenže to nemůžu dělat." Zastavím se ve psaní a věnuju Sevovi dlouhý pohled. Nevím to jistě, ale vsadím se, že o mé rodině věděl, tudíž i Jonathanovi. A chytat vlastní rodinu je to poslední, po čem jsem toužila.

„To chápu." Odpoví a začne si mnout ruce. Zamračeně se na něj podívám, proč je z toho, co jsem řekla nervózní? Jen nad jeho chováním zavrtím hlavou, někdy je opravdu těžké ho pochopit. Je to strašně složitý člověk.

Navíc od doby co se baví Lily s Jamesem, je ještě více uzavřenější než kdy předtím. Muselo se ho to vážně dotknout, přece jen narovinu James se Siriusem k němu nikdy nebyli příliš příjemní. Taktně řečeno.

Jen se nakloním a chytnu ho za ruku. Severus sebou škubne, ale jakmile si všimne, že ho jen držím, se na mě usměje. Pevně jeho ruku stisknu a otočím se zpátky ke svým poznámkám.

„Tak co jdeš se ke mně přidat nebo pokračuješ?" položím otázku, na kterou znám odpověď předem. Stejně jako každý rok sám vytáhne pergamen a vezme si knížku z mojí hromady, která se mu hodí.

Sedíme takhle spolu hodiny v tichu a jen se učíme. Při čtení už čtvrté knihy to nevydržím a začnu se dívat mimo knihu po čemkoliv, co je aspoň trochu zajímavé. Můj pohled se zastaví na částečně vyhrnutém rukávu Severusovi košile.

Zpod ní se táhnou dvě čáry směrem dolů a potom se stáčejí nahoru. Zatímco horní část je pokrytá pravidelnými obrazci, dolní je úplně prázdná. Tyhle obrazce znám, už jsem je viděla a hned několikrát.

Můj dech se skoro zastaví a ruce začnou klepat. To není možné, to nemůže být možné. Další minuty jen sedím a zírám na jeho ruku. Teprve po těch minutách přemýšlení se konečně zvednu a vyhrnu mu rukáv výš.

Severus se na mě vyděšeně podívá a já se jen se zavrtěním hlavy posadím zpátky. Už mě to skoro ani nepřekvapuje. Vlastně vůbec mě to nepřekvapuje. Přece jen se toho stalo už tolik.

„Lis já to můžu vysvětlit." Začne hned a pokusí se mě chytnout, pohotově uhnu a podívám se mu do očí. Je v nich děs, smutek a nejistota, ale ani jedno se mnou nehne. Rychle popadnu papíry a zbývající knihy.

„Neobtěžuj se nic vysvětlovat. Mluví to za vše nebo snad mi chceš říct, že se ti to na tu ruku dostalo náhodou?" promluvím klidně a skoro až chladně. Pořád mám před sebou obrázek těch dvou dětí, jejich mrtvých rodičů a znamení zla nad jejich baráčkem.

„Ne, ale není to tak, jak si myslíš." Odvětí a já ho zastavím jediným pohybem ruky, jak není to tak, jak si myslím? Jonathan to má na ruce kvůli rodině, Regulus taky, ale Severus nemá rodinu, která by ho k tomu donutila, tak proč by to na té ruce asi měl?

„Nechci to slyšet, můžeš zkusit vysvětlit Lily, až se dozví,že máš na ruce Znamení Zla, ale mě to nevysvětluj." Otočím se na podpatku a jdupomalu pryč z knihovny. Přemýšlím nad tím, jak na tohle bude Lilyreagovat, bude určitě zničená, ale vědět to musí. Musí se od Severuse teď držetdál, nemůžu riskovat, že jí ublíží.

Poněkud kratší kapitola a to hodně, ale můžete se těšit na neděli!! To bude část, na kterou se těším opravdu hodně :3 a málem jsem jí omylem zveřejnila už dneska :'DD Tohle je spíš jedna z takových, abychom nezapomínali na původní děj... mimochodem reagovali byste jako Alison nebo úplně jinak? S tím že neznáte pokračování Severusova příběhu :) Já osobně bych reagovala úplně stejně a byla bych o hodně víc vyděšená :D Mimochodem vím, že se přidali k Fénixově řádu nebo Smrtijedům všichni až po škole, ale osobně mi to takhle přijde svým způsobem zajímavější :) Takové ticho před bouří :3 snad se vám kapitolka líbila, moc děkuji za podporu :')) užívejte víkendu... Katnira