Poslední rok

Životní rozhovory a plány do budoucna

Lily

Vejdu do útulného domečku, který je hodně odlišný od toho mudlovského. Dokonce se i velmi lišil od toho Severusova, který jsem v dětství navštěvovala velmi často. James mě začne všude provázet, prý se jeho rodiče vrátí až k večeru, takže na ně budu muset počkat. Ne že bych si stěžovala.

V domě ovšem vládne hrobové ticho. Takové to ticho, při kterém hned víte, že je něco špatně. A navíc to tu vůbec nevypadalo, že tu jsou alespoň tři Poberti. Skoro se bojím udělat jakýkoliv krok, abych to nenarušila.

„Tohle je děsivé." Zašeptám a James se na mě pobaveně podívá. Jasně je hloupost šeptat v domě, kde stejně nikoho nemůžu vyrušit, ale něco mě nutilo k tichosti.

„Obyčejně to tu hýří životem, zvláště když se tu objevíme všichni čtyři. Ale jak se zdá Sirius, se pořád nedostal ze své nemluvící bubliny. Peter určitě jen sedí a něco hledá a Remus je Remus. Je těžké být jediný normální Poberta." Při oslovení normální Poberta vyprsknu nahlas smíchy. Nejspíš hlasitěji než jsem chtěla, protože uslyším prudké otevření dveří a dupot kroků dolů.

Do několika sekund stojí přede mnou moje nejlepší kamarádka, nebo spíš něco co jí vzdáleně připomíná. Alison vypadá zkrátka příšerně. Pod očima má dva velké vaky, takže působí dojmem, že snad celý týden nespala. Přijde mi pohublá, otřesená a zničená. Její oči se slabě zalesknou, ale spíš to vypadá jako slzy. Nic co mi připomíná ty uhlíky, které normálně žhnou v jejích očích. Ještě jsem nezažila, že by vyhasly.

„Lis?" oslovím jí a přijde mi, že vidím ducha. Nejspíš z mojí reakce poznala, že se tváří strašně a tak nasadí ten nejfalešnější úsměv, který dokáže v této situaci vyčarovat. Z jejího obličeje onen zmíněný výraz zmizí, když vzhlédne ke schodům, odkud se ozve další hluk.

Celá ztuhne a nepohne se ani o milimetr. Nejistě od svojí kamarádky zvednu pohled a podívám se na osobu, která jí takto rozrušila. Sirius stojí v mezipatře, a kdybych teď měla rozhodnout, který z těch dvou vypadá hůře, opravdu bych nevěděla. Stejně nehnutě kouká na Lis, jeho výraz i odstín kůže připomínají sochu vytesanou do kamene. Je rozcuchaný, neoholený a podle všeho taky několik nocí nespal.

Ti dva nepřeruší oční kontakt, i kdyby právě vedle nich vybuchla bomba. Není to ten jejich pohled, kdy byste si řekli, že se ti dva na sebe každou chvíli vrhnou a co hůř. Nepodobá se to ani nenávisti, což už tu taky bylo. Tyhle pohledy jsou naprosto prázdné. Připomínají jen schránky, z kterých bylo vyrváno něco důležitého.

„Co se to tu zatraceně stalo? Proč na sebe koukají, jako by se celé dny neviděli?" šeptnu k Jamesovi a ten se mnou proplete prsty. Jen zavrtí hlavou a kývne nahoru. Chce mi to říct o samotě.

„Siriusi! Právě jsme začali hrát, dobře že jdeš! Lily? Tys přijela!" Remus vypadá jako jediný z přítomných v tomto domě normálně. Což bylo něco neuvěřitelného vzhledem k tomu, že jsou dva dny po úplňku a všem přijde, že v této době splývá s bílou stěnou.

S nadšením se mu vrhnu do náruče: „Remusi. Potřebuju si promluvit s Jamesem." Víc mu nestihnu povědět, protože se odtáhne a chápavě se usměje. Nepotkali byste empatičtějšího člověka, občas máte pocit, že umí číst myšlenky.

„A Alison ty se k nám taky přidáš!" vyjekne nadšeně a než stihne říct jediné slovo, Remus jí popadne za ramena a začne strkat směrem k místnosti, kterou jsem ještě neviděla. Sirius kolem nás projde a podívá se na mě stejným prázdným výrazem. Po celém těle mi naskočí husina.