Poslední rok

Potterovi

Alison

Všimnu si, že má úplně stejný nos jako James a laskavě se na oba chlapce usměje: „Měli jste tu být už před patnácti minutami. Jamesi, kdy se naučíš být zodpovědný?" řekne vyčítavým hlasem. Její obličej ovšem prozradí, jak moc ráda svého syna opět vidí živého a zdravého.

„Ale mami já jsem zodpovědný." Odvětí Jamesem s úsměvem a Sirius se div nesvalí na zem, jak se začne hlasitě smát. Oba chlapci vyjdou směrem ke dveřím a zářivě se na onu ženu usmějí. Paní Potterová Jamese pevně obejme a on jí objetí oplatí. Nejistě se plížím za nimi, přijdu si tu jako vetřelec.

Sirius se všimne mojí nervozity a zašklebí se na mě. Obyčejně bych ze sebe dostala aspoň nějakou reakci, ale právě teď si přijdu jako solný sloup. Když uvidí, že ani na to nereaguji, jemně se usměje: „Nemusíš se ničeho bát." Zašeptá mým směrem a lehce mi stiskne ruku. Tak moc jsem chtěla, aby jí tam nechal, ale to už skončí v objetí mamky jeho nejlepšího kamaráda.

„Siriusi, jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Slyšela jsem, co se stalo. Nechápu, jak se Bellatrix do Bradavic dostala. Vždyť přenášet se tam nemůže." Rozpovídá se a pořádně si Siriuse prohlédne, jako by snad něco mělo chybět.

„Taky vás rád vidím Euphemio." Přivítá se s ní slušně Sirius a úplně téma Bellatrix vynechá. Vůbec se mu nedivím, taky se k tomu s jásotem nevracím. Potom pohled paní Potterové padne na mě. Ruce stisknu v pěst a snažím se nepropadat panice: „A ty musíš být Alison." Zeptá se mě s úsměvem a já já ho chabým pokusem o úsměv oplatím, ale spíš to muselo vypadat jako škleb.

„Ano jsem. Velice moc se omlouvám, že vás tu budu obtěžovat. Ale neměla jsem ponětí, že něco takového chystají." Vyhrknu ze sebe větu, kterou jsem si ve vlaku zopakovala snad tisíckrát, protože mi tohle celé přišlo neskutečně hloupé. Jak jsem mohla těm dvěma dovolit, aby tohle uskutečnily. Euphemia se však začne nahlas smát.

„Vůbec neobtěžuješ! Na Vánoce mají být přátelé spolu a ne samotní v Bradavicích. A říkáš, že jsi o tom nevěděla? To by těm dvěma bylo velmi podobné. A teď domů! Než všichni nastydnete." zavelí a já se konečně můžu zhluboka nadechnout. Ze zad se mi svalí obrovský náklad a spadne kámen ze srdce. Trochu uvolněnější vejdu dovnitř a opět neovládnu svojí zvědavost.

Začnu si prohlížet i ty nejmenší věci vystavené různě na policích. U nás se za ozdoby považovaly zásadně jen zlaté věci, které měli velkou cenu. Zbytek podle rodičů nemělo cenu vystavovat, protože nějakými cetkami návštěvníka neokouzlíš.

U Potterových to očividně platí úplně jinak. Všude jsou malé pletené věci, fotky v rámečku, kde je šťastně usmívající se rodinka, sošky slonů, které mají stejně upadlé uši anebo malinké kvítka v roztomilých květináčích. Celkově dům je naprosto okouzlující.

Procházím pomalu chodbou a kvůli svému úžasu si skoro nevšimnu letícího smetáku. Rychle se uhnu a na tváři se zformuje úsměv. Ani si neuvědomím, že jsem věci nechala někde v předsíni. Však si je vezmu potom. Procházím dál, až se objevím u rámu, který vede do malé, ale velmi útulné kuchyně.

Kuchyň jako by žila svým vlastním životem, nádobí se samo umývá a skládá do poliček, vodovodní kohoutek se zapíná, když je potřeba, jídlo se samo uklízí a trouba sama vypne. U nás tohle všechno dělali domácí skřítci, při tom pomyšlení se mi udělá zle.

Uslyším lehké odkašlání a nadskočím, když zjistím, že mě celou dobu sleduje starší muž s naprosto černými vlasy a brýlemi okolo očí. Už chápu, po kom James vůbec je. Se svým otcem vypadají jako kopie až na oči, vrásky a těch pár šesin. Pan Potter měl totiž výrazné modré oči, které právě pobaveně jiskří.