Poslední rok

Potterovic škola tance

 Alison

Vánoce, nikdy jsem netušila, co si o tomto dni myslet. Má to být den klidu a míru, ale pro mě tento den znamenal ještě více nervozity než kterýkoliv jiný den v roce. Dokonce i u Potterových, mezi všemi přáteli se cítím nesvá, všechny ty blikající světýlka, ozdobené všechno co se dá a létající mužíčci v červených oblečcích.

Nepřijde mi na tom nic zábavného, naopak je to přeplácané stejně jako pocity ve mně. Kdyby někdo všechny moje aktuální emoce vytáhl na povrch, dokázal by z nich vytvořit encyklopedii. Dost dobře poznávám strach, nervozitu, částečně i nadšení a zbytek se rovná jednomu obrovskému chuchvalci tenkých vlákenek, které byste rozmotávali pár desítek let.

Mají mě učit tančit, to nezvládnu. Měla bych říct, že je mi špatně a že ten ples zvládnou klidně i beze mě. Koneckonců je to pravda. Já bych tam dobrovolně nepáchla, ale nemohla jsem Lily a manželům Potterovým příliš dlouho odporovat, dokonce i Remus a James mě přemlouvali.

„Alison! Pojď dolů, jdeš se učit!" zakřičí na mě s pobaveným podtónem James a já vyděšeně zvednu hlavu, opravdu se mi dolů nechce. Proč mě musí učit tančit, myslím, že moje účast není nutná. Co bych teď dala za možnost zneviditelnit se.

Strnulým krokem dojdu až do obývacího pokoje, kde stál nádherně ozdobený Vánoční stromeček. Sice nebyl tak monumentální jako u nás, ale díky jeho kouzlu se mi aspoň na chvíli všechno vypařilo z hlavy. Do doby než se ozve taneční hudba a já zarostu do země.

Vážně potřebuju kouzlo zneviditelnění, tohle je špatné, více než špatné, tohle je příšerné! Nenávidím tančení více než cokoliv jiného na téhle planetě. Jak by vůbec mohlo takové dřevo jako já se kdy naučit tančit?

„Je to nutné?" promluvím sklíčeně k osazenstvu obýváku. Dokonce i Peter umí tančit, při tom pomyšlení se mi všemi útrobami rozlila panika. Chci pryč a hned.

„Není to nic těžkého Lis. Prostě jen hýbeš nohama." Pokusí se mě uklidnit Remus, ale vyslouží si ode mě jen ironický pohled. Ovšem jen hýbu nohama a vůbec přitom nemůžu nikoho zabít. Tento fakt je jedna velká lež.

„Hele tančila jsem jednou a nedopadlo zrovna nejlépe. Radši jsem se už neptala, jestli ten kluk nemá trvalé následky." Vzpomenu si na svůj první a taneční pokus. Všechny jsem velmi pobavila, ale mě a ani tomu klukovi to směšné nepřišlo.

Lily se začne smát, ovšemže tenhle příběh jsem jí vyprávěla a velmi dobře si ho pamatovala: „Lis! Bylo ti pět a není tvoje chyba, že jste narazili do poníka." Vražedně se na ní podívám, zatímco má rudovlasá kamarádka stále potlačuje smích.

„Tak dost tlachání, takhle se nikam nedostaneme." Utiší všechny Fleamont a jeho manželka se na mě laskavě usměje: „Umíš kroky některého tance?" stále usmívající Euphemia přijme rámě svého manžela a když zavrtím hlavou, tak mě pobídne, ať se na ně podívám a sleduju hlavně nohy.

Pomalu začnou tancovat tanec, valčík, jak mi je řečeno. Oba vypadají jako by se vznášeli, v jejich podání všechny pohyby vypadají neuvěřitelně lehce a ladně, člověk má chuť se k nim přidat, ale mě brzdila realita a moje neschopnost.

Oba zastaví, aby prozkoumali můj smrtelně bledý obličej. U žaludku cítím silnou nevolnost a v hlavě prázdno. Takovouhle nervozitu jsem ještě nezažila.

„Je to jednoduché broučku. Levou nohou vyjdeš dozadu, druhou k ní přisuneš, přešlápneš a pravou jdeš zpět dopředu. O zbytek se vždy stará tvůj taneční partner. Muž má vést, i když upřímně mnoho z nich to neumí."