Poslední rok

A všechno je v háji

Sirius

Jen tak polehávám na posteli u nás na pokoji. Je to přesně jako každé odpoledne, Remus se učí, Peter sedí na koberci a rozhlíží se kolem, jako by byl v jiném světě a James si prohlíží svojí první zlatonku. Jindy bych nad ním protočil oči a začal si z něj utahovat. Opravdu netuším, co na ní pořád vidí.

Jenže dneska jen ležím na posteli s rukama za hlavou a nemůžu smazat ze svého ksichtu ten tupý úsměv. Alison už je dva dny pryč z ošetřovny, ale pořád jsem nenašel vhodnou chvíli si s ní promluvit. Pořád kolem ní někdo poskakuje, jestli se jí znovu neudělá špatně.

Je pravda, že je pořád nezdravě bledá, ale když už má kolem ní někdo poskakovat tak to má být on a ne Lily nebo Alice. A když se vytrhne ze spárů svých kamarádek, tak si povídá s Remem.

Vždycky jsem Removi trochu záviděl, to jak se s ní dokáže normálně bavit. Jenže potom si připomenu ten polibek na ošetřovně.

Políbil jsem už desítky holek a žádná ve mně nevyvolala to co ona.

Netuším, čím to bylo. Zprvu se zásadně nenáviděli. První tři ročníky se spolu bavili, ale od čtvrtého se neustále hádali. A v celkovém ohledu to s nimi bylo kolikrát horší než vzájemná nevraživost mezi Nebelvírem a Zmijozelem.

Ta vzájemná nenávist se zlomila v noci, kdy jsem zastavil Remuse v zabití Lis. Moc dobře jsem si pamatoval, že jsme se den předtím pořádně pohádali. Tolik jsem si přál, aby mi prostě zmizela ze života. Nenáviděl jsem ji a to hodně.

Jenže když jsem ji viděl úplně bezmocnou. Celé ty roky jsem si namlouval, že jsem to udělal kvůli Removi. Věděl jsem, že ti dva jsou nejlepší přátelé. Jednu dobu jsme je i s Jamesem sledovali, protože jsme si mysleli, že spolu chodí a tají to. No, dobře tohle bylo trochu dětinské, ale zpátky k pointě.

Až minutý rok mi došlo, že to nebylo kvůli Removi. Udělal jsem to kvůli sobě, jí? Do hajzlu, kdo se v tom má vyznat!

Jedna má část ten pocit nenávidí a ta druhá se naopak snaží mít Lis co nejvíce u sebe. Nikdy mě žádná holka nedonutila si myslet, že jsem hajzl. Až ona! Když mi řekla, že nechce být mnou zrazená. Ranilo mě to.

Alison si prostě nevědomky vydupala místo do okruhu lidí, na kterých mi záleží, a já ji chtěl chránit. Do háje! Jenže potom ten polibek. Výborně Tichošlápku těžší sis to udělat nemohl. Teď se v sobě ani v ní úplně nevyznáš.

Není divu, že si toho po chvíli ostatní všimnou, že jen tak zamyšleně ležím a vůbec je nevnímám.

„HEJ! TICHOŠLÁPKU! Padej zpátky na zem!" Teprve teď si uvědomím, že mi Dvanácterák řve do ucha. Prudce se posadím a Jamese odstrčím. Ten se jen nemotorně tvrdě posadí na zadek a začne se smát.

„Co tu řveš?" řeknu pobaveně, dokonce i Remus odloží svoje milované učebnice a přidá se k nám.

„To ty jsi celou půl hodinu mimo. Vůbec si to jeho řvaní nevnímal." Odvětí hnědovlasý kamarád s povadlým pobaveným úsměvem.

„Co to s tebou je kámo? Prvních pár dnů jenom ležíš a mračíš se. A potom voalá a ty pořád ležíš, ale tentokrát jako sluníčko! A teď jen zíráš do stropu a to všechno od doby, kdy se s tebou Kimbrleyová pohádala." prudce kouknu na Jamese, který očividně vůbec netuší, že se trefil naprosto přesně.

I Remus se na mě podezřívavě podívá. Všechny jeho rysy ztvrdnou a v očích se mu objeví ten samý lesk, který mívá při úplňku.

„Siriusi? Co se teda děje?" James nabere na vážnosti a já si jen prohrábnu vlasy rukou. Přehodím nohy přes okraj postele a zadívám se na podlahu. Nemám to náhodu říkat vesele? Ne, očividně nemám.