Poslední rok

Na ošetřovně

Alison

Venku je ještě světlo, když otevřu oči. Zmateně se posadím, jak jsem se dostala na ošetřovnu? Pamatuju si, že jsem seděla s ostatními v jídelně a bolela mě hlava. Někdo něco říkal a potom mám jen tmu.

„Alison koukám, že ses konečně vzbudila. Tví kamarádi před chvíli odešli, ale ještě se tu určitě objeví." Osloví mě madam Pomfreyová a já se na ní zmateně podívám.

„Konečně?" to je to jediné, co se mi povede ze sebe dostat.

„Byla jsi tři dny v bezvědomí, dneska jsi se pohnula, ale neprobudila se. Všechny jsi pořádně vyděsila." Pokárá mě a potom mě láskyplně pohladí po vlasech.

„Tři dny? Pamatuji si jen šílenou bolest hlavy." Zděsím se. Madam Pomfreyová se na mě soucitně podívá, jako by mi oznamovala, že mám jen pár dní.

„Ano, ale doopravdy jsi měla obrovský zánět v krvi a ta se dostala, až do mozku. Můžeš být ráda, že to nemá žádné trvalé následky." V krku ucítím obrovský knedlík. Po zádech mi přejede mráz. Mohla jsem mít doživotní následky! Mohla jsem být chromá nebo ještě hůř!

„Už se neboj, budeš ještě pár dní odpočívat a ke konci týdne tě pustím." Usměje se na mě a já se částečně uklidním. Hrozně toho zameškám a určitě mi budou chybět tréninky na famfrpál. Sakra!

Znovu si lehnu a začnu sledovat hromadu sladkostí vedle mojí postele, dokonce tu jsou i nějaké květiny a přáníčka. Samozřejně dvě z nich jsou od Lily a Alice, ty dokážu poznat už jen od pohledu. Další, které poznám, je od Remuse. Přáníčka jsou pro ně úplně stejná jako dopisy, pomyslím si s úsměvem a vezmu několik dalších.

Všímám si, že jsou většinou od Nebelvírských. Objevím přání i od kluka, kterému jsem zachránila život. Trochu se nad tím pousměji. Chci si je přečíst, když uslyším hlasy.

„Jak jí je?" řekne chlapecký hlas. Sednu si, abych uviděla, komu ten hlas patří. Zdá se mi hrozně povědomý, jenže si nemůžu vybavit, komu patří. Zase v hlavě začínám mít ty otravné skřítky, kteří se mi marně snaží z hlavy něco vydolovat.

„Je trochu v šoku a není úplně zdravá, ale dostane se z toho. Hlavně teď potřebuje odpočinek." Uslyším laskavý hlas Madam Pomfreyové. Uvidím, jak někoho poplácá na rameno a s tím zmizí ta její zářivě bílá uniforma.

Následuje povzdechnutí a já málem dostanu infarkt, když mi dojde, čí je to hlas. Rychle sebou praštím zpátky do postele, což se mým skřítkům v hlavě moc nelíbí. V rychlosti ještě hodím přáníčka zpátky na stůl. Snažím se předstírat, že spím. Přijde mi to dětinské, ale nechci s ním mluvit. Navíc mám odpočívat no ne?

Uslyším kroky, které dojdou přímo ke mně, a celá ztuhnu. Uvědomím si, že se mi oči zavřely samy od sebe. Vážně jsem neuvěřitelně unavená. Ale napětí, které mě pohltí od hlavy až k patě, nějak zabraňuje spánku mě dostat pod svou vládu.

Black si přitáhne židli a já ucítím pokušení otevřít oči, jenže se mi nechce s Blackem promluvit ani slovo. Připomenu si ten jeho výraz při první snídani a pro mě zatím taky poslední. Kdyby mě tehdy příšerně netřeštěla hlava, asi bych mu za ten jeho neutrálně naštvaný výraz nejradši vrazila.

„Lis." Zašeptá a vezme mě za ruku. To mě naprosto vykolejí, mám chuť mu ruku okamžitě vytrhnout, ale nějaká stále přemýšlející část mého mozku mi to zakáže. Celá v křeči čekám, co bude dál. Začínám pochybovat, že vypadám jako někdo, kdo spí.