Poslední rok

Kamenná tvář

Alison

Je naprosto odporné počasí. Prší a je mlha, prostě geniální počasí na sebevraždu, ještě když k tomu hrajete famfrpál.

Pevně chytnu camrál v ruce a vyrazím vstříc obručím na druhé straně. V duchu se modlím, aby už ten zatracený Potter tu zlatonku chytil. Jsem celá zmrzlá a promočená na kost. Což mi už na tak zdeprimované náladě zrovna nepomáhalo.

Vyhnu se Havraspárskému, když do mě narazí vítr a málem narazím do jedné z věží. Do háje s tím počasím! Když konečně naberu výšku, vidím, jak se na mě řítí potlouk, obratně se mu vyhnu a chci pokračovat dále, když se mi po boku objeví Black.

Pevně se chytnu koštěte, abych odolala pokušení mu ten hloupý míč praštit o tu jeho hloupou palici. Od té doby co jsem se s ním pohádala, jsem s ním nepromluvila ani slovo, i když on se snažil.

Bohužel se zdálo, že můj celibát mlčení asi tímto končí.

„Co to s tebou dneska je?" zeptá se mě a z jeho hlasu se mi žaludek stáhne na malý uzlíček. Sakra! Proč jen já jsem byla tak pitomá!

„Se mnou nic. To s tebou něco není v pořádku!" odseknu a jak střela vyletím přes hřiště, Black mi je v patách a z druhé strany se na nás nechápavě dívá další kluk z týmu. Vyhnu se dalšímu Havraspárskému a letím si dál.

„Nevím, jestli si mě předtím poslouchala, ale po sté ti říkám, že to co ti říká můj bratr tak tomu nevěř!" zakřičí za mnou a já protočím oči. Jo poslouchala jsem ho, ale nevěřila jsem mu. Ha! No co by mi na tohle pověděl?!

Zaskřípu zuby a vítr mi narazí do obličeje, všimnu si, jak nad námi Potter poletuje a marně se snaží najít Zlatonku. Měl by si pohnout ta malá zlatá létající věc, mě může, co nejrychleji dostat z tohohle maléru.

Vítr se do Pottera opře a sklesne o několik stop níže, teprve teď mi dojde, že se téměř nevyhnutelně srazí s Blackem. Podrážděně přihraju Jackovi a prudce vrazím do Jamese, který se sotva vyhne Blackovi. Překvapeně se na mě podívá.

„Díky." Kývne hlavou, ale pak už vyletí někam pryč. Jack zrovna prostřelí Camrál obručí a je to 120 a 90, zatím vyhráváme.

Zalomcuje mnou vítr, pevně se chytnu a vyrazím pryč. Míč má Havraspár, když mě začne zase něco šumět v hlavě. Ucítím přes záda mráz, vím, že nečinně jen visím ve vzduchu a desítky lidí se diví, co to sakra dělám.

Jenže šumot nepřestává a je někde za mnou. Je to jako, když vám začne zrnit televize, někdy něco uslyšíte, ale jinak jen vydává ten odporný zvuk. Marně zatřepu hlavou, abych se vzpamatovala. Na kůži ucítím, že déšť ještě zhoustne a viditelnost je skoro nulová.

Ne prosím nedělejte to, jsou to jen malé děti. Slyším ubrečený hlásek nějaké ženy a vedle ní miminkovský pláč.

Uděláme, co chcete, jen nás nechte žít. To je pro změnu mužský prosící hlas, někdy v pozadí uslyším tiché mami. Musí to být už starší dítě, než to brečící miminko. Žaludek se mi znovu obrátí o třistašedesát stupňů.

Avada Kedavra! Trhnu s sebou, už neslyším nic, jen řev a bubnující déšť kolem sebe. Uvědomím si, že se celá třesu, ale pořád jsem na koštěti. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe, hra normálně pokračuje, jen Jack na mě něco křičí, ale přes ten hluk ho nejde slyšet. Až když kývne hlavou nějakým směrem.

Zmateně se tam ohlédnu a dojde mi, co mi chce Jack říct. Blacka tlačí na jednu věž dva Havraspárští a on nemá, jak se z toho dostat.

Ještě se v rychlosti rozhlédnu Potter nikde, fajn. Vyletím tím směrem a Jack mě následuje, když si všimnu, že je obletí, aby je mohl vystrčit z přímé cesty do středu věže, mám plán.

Oni chtějí ten hloupý míč a tak ho budu muset Blackovi nějak sebrat. Snížím se o pár stop a zpomalím tempo. Jsem už pár metrů od nich. Když na mě odstřelovač vystřelí potlouk, s povzdechem slétnu a vyletím zpátky nahoru.

„Hej!" vykřiknu a díky bohu si mě ten zmetek všimne, když pod nimi podletím, jen míč pustí a u mě v bezpečí se vyřítím směrem k obručím. Ale v hlavě mi pořád hraje myšlenka na to, co jsem slyšela, vlastně neslyšela. Ani nevím, jak to bylo.

Dorazím k obručím a prohodím, dalších deset bodů. Dokud mi u ucha nenarazí otravné zapískání píšťalky. Je konec!

„Nebelvír vyhrál!" zakřičí profesorka a já unaveně doletím na zem a vydávám se směr šatny. Nepotřebuju být obletována všemi ostatními z koleje. To se bude slavit večer a taky se chci v klidu převléct.

V civilním oblečení vyjdu ven a do někoho narazím. Vražedně se na toho člověka podívám, dokud nezjistím, kdo to je. Regulus, v poslední době ho vídám nějak často. Ostatně to byl on, kdo mě upozornil na fakt, že hned potom co se stala, vlastně NESTALA, ta událost na ošetřovně, že náš drahý Black si hned namluvil nějakou další.

„Velice dobrá hra." Usměje se na mě a zkříží ruce na hrudníku, jeho úsměv zmrzne a změní se v úšklebek. „Teda aspoň s tvojí strany." Řekne nahlas a já za sebou ucítím další postavu.

„Co tu chceš?" zavrčí Sirius a Regulus se jen zasměje, chladně a nepřátelsky.

„Povídám si tady s Alison, máš nějaký problém? Pokud vím, tak všechny holky nevlastníš." Zmateně zamrkám, co to tu teď řekl? Navíc se mezi oběma cítím jako trpaslík, měřím jen metr šedesát a oni oba určitě okolo metru osmdesát.

Sirius si mě dá za záda, přičemž na něho začnu nevěřícně zírat. Co si myslí, že dělá?!

„Drž se od ní dál. Jinak přísahám, že skončíš jako rozpláclý flek." Zavrčí Sirius a mě pevně chytne za ruku. To už se mu vytrhnu a vztekle ho obejdu. Si myslí, že má na mě nějaké nároky?

„Nech ho na pokoji! Já se můžu bavit, s kým chci." Zabodnu do něj pohled a v jeho očích uvidím jen zmatení. Už zase si hraje na neviňátko. „Ale...." Pokusí se zaprotestovat, ale zastavím ho jen pohybem ruky.

„Přestaň se mi cpát do života, ty tam nepatříš." Na to se otočím, popadnu Reguluse za předloktí a naštvaně projdu kolem nevěřícně zírajícího Remuse, Lily a Alice.

Když jsme v prvních chodbách hradu, konečně zastavím. „Promiň, potřebovala jsem odtamtud vypadnout." Zamumlám a zaskřípu přitom zuby. Cítím se podvedená, zmatená a hlavně naštvaná, Black mě vytáčel už jen svojí přítomností.

Další část je tu. Nevypadá to, že se  vám předešlá kapitola příliš líbila, takže co myslíte mám pokračovat? :) Nějaké ohlasy určitě povzbudí... :) užijte si zbytek víkendu.. Katnira