Nejvyšší symbol dobra

Kapitola první. Sára

Kolečka od kufru se železnou pravidelností drkotala po dlažebních kostkách na ulici a právě v tom zvuku se odrážela všechna její rozčilenost a nervozita. Spěchala, chtěla být už konečně pryč. Jindy by si s chutí prohlédla výlohy nejrůznějších obchodů v ulici, ale dnes je míjela bez zájmu. Pouze u obchodu s knihami, kde už měla málem vyšlapanou cestičku mezi regály, dostala nutkání se zastavit a prohlédnout si nejnovější tituly, ale nakonec i kolem této výlohy jenom prosvištěla. Nechtěla už se zdržovat ani vteřinu, ničím a nikým. Dusila se tady a připadalo jí, jakoby jí každá minuta navíc ubírala síly. Potřebovala, aby už tomu všemu byl jednou provždy konec. Co nejrychleji, co nejdříve. Hned teď. V tento okamžik. Co nejrychleji odmítnout všechno, co jí až dosud život dal - ale zvládne to vůbec? Dá se to vůbec zvládnout? Najednou jedno kolečko jejího kufru sjelo z chodníku, vjelo do hluboké kaluže a v jediném okamžiku ohodilo její džíny špinavou tekutinou. Vztekle zaklela a jediným trhnutím kufřík dopravila zpět na chodník. Tím rychlým pohybem, odrážejícím celé její rozpoložení a náladu, jí ale sjela z ramena velká sportovní taška, div se jí neutrhlo ucho. Pleskla tak rovnou do té samé kaluže, ze které jí předtím cákla voda na kalhoty. Voda se rozstříkla všude okolo, takže kromě kufru a kalhot měla teď jeden cákanec i na tričku a dokonce i na krku. A tak málo stačilo k tomu, aby se z rozhodné a rázně jednající ženy stala hromádka neštěstí. Zdrceně shodila na zem obě svoje zavazadla a měla sto chutí sednout si na obrubník chodníku a rozbrečet se nad svým zpackaným vztahem. Co vztahem, pomyslela si hystericky o vteřinu později, co zpackaný vztah, já mám zpackaný celý svůj život! Zapomněla, že ještě před pár vteřinami pospíchala pryč z té hrozné klece, jakou pro ni tohle prostředí představovalo, zapomněla, že utíkala a chvátala, zapomněla, že odpočítávala poslední minuty a vteřiny pobytu tady. Zapomněla na všechno. Teď měla chuť jenom sedět, plakat, litovat se a konejšit. To ona je přece ta chudinka, které ublížili! To ona má právo na zlobu a zášť! To ona se sebrala a sbalila a odchází, odchází pryč, do neznáma... Ač byla před chvílí ještě docela klidná, teď ji zachvátila panika a opravdu upřímný děs. Co si jenom počne? Dokáže se sama, bez cizí pomoci, postavit na vlastní nohy? Vždy't je jí teprve čtyřiadvacet! Co když to prostě nezvládne? Co když se bude muset potupně vrátit k rodičům, kteří bydlí na druhém konci země a které již několik měsíců neviděla, a, upřímně řečeno, ani po tom moc netoužila? Co bude pak? Co se stane? Jak jim jenom řekne, že ta dcera, která odcházela do velkého města s velkými plány a ambicemi, to prostě zvorala? Jak jim vysvětlí, že Petr už v jejím životě není? Jak to vysvětlí všem? Mám plakat? Křičet? Mám něco rozbít? Mám se schoulit do klubíčka a čekat, že nastane zázrak? NE! Ne, Sáro, seber se přece! Právě proto přece odchází, právě proto, aby se všechno zlé v dobré obrátilo, právě proto, aby svůj život vzala pevně do svých rukou, právě proto, aby se o sebe mohla starat sama! Otřela si rukama slzící oči a prudce zatřásla hlavou. Vždycky jsem se o sebe dokázala postarat, řekla si vzpurně, zvládnu to i teď! No jasně! I když byla s Petrem, byla vlastně sama, tak jaká to sakra bude vlastně změna? Túdle, světe, já ti ještě ukážu! A začnu třeba hned teď, s těmihle zavazadly! Nejprve si přes rameno znovu přehodila sportovní tašku, až se pod její tíhou prohnula. Jak by nebyla těžká, pokývala hlavou, a připomněla si tak tu skutečnost, že se v ní skrývá celé její bohatství. Její nejcennější knihy, CD s vážnou, jazzovou i muzikálovou hudbou, různé hudební filmy a divadelní hry, nahrané z televize na videokazetách i DVD, encyklopedie. Stejně je toho ale jenom zlomek, plánovala totiž, že pro ostatní se vrátí později, až si najde nějaký podnájem a bude tak moci svoje bohatství někam uskladnit. Klidně mu tam nechá zbytek svého oblečení, kosmetiky a ostatních věcé, na kterých jí pranic nezáleželo, uvažovala v duchu, ale svoje knihy? Nikdy. Ještě by si z nich udělal ohýnek!, třásla se v duchu vzteky. Když se ucho tašky ustálilo na tom správném místě, shýbla se i pro kufr. Ten už tak těžký nebyl. Bylo v něm totiž jenom její nejnutnější oblečení a hygienické potřeby. V tomhle směru náročná nebyla. Stačilo jí vždycky málo, však jí taky Petr vždycky chválil, že není marnivá jako ostatní ženské, že neutrácí měsíčně horentní sumy za hadříky. Ne, na to ona opravdu nebyla. Vystačila si s džínami, tričkem a mikinou, společenského oblečení měla jenom pár kousků - za ta léta se je ale naučila tak dobře kombinovat, až se jí samotné zdálo, že má stále něco nového. Ano, penízky od ní vždycky putovaly spíše do knihkupectví, hudebních obchodů a do kapes pořadatelů festivalů, koncertů a divadelních představení. Nelitovala nikdy. Pokračovala v cestě. K nádraží postupovala pomalu, taška se jí zarývala do ramene, a ona se prohýbala pod její tíhou. No tak, nutila se z posledních fyzických i psychických sil do kroku, ještě kousek, přemlouvala své tíhou i stresem zubožené tělo. Konečně zahlédla nádražní budovu. A pak, když konečně seděla ve vlaku, který ji i celý její budoucí život odvážel pryč, do města, kde byli nedávno s divadlem na zájezdu a ona si na něj teď vzpomněla a vlastně nechtíc si do něj koupila jízdenku, znovu si za zavřenýma očima přehrávala události dnešního odpoledne...