Nejvyšší symbol dobra

Kapitola jedenáctá. Tvrdá pravda

Adéla lékařské prostředí nenáviděla už odmalička. Vadil jí pohled na všechny ty kovově studené přístroje, o nichž si nedokázala ani představit, k čemu slouží, a taky: nemocnice a lékaři jí prostě smrděli. Její dnešní návštěva na gynekologii patřila mezi ty z nejnepříjemnějších, a ještě ke všemu se právě dnes Adéla měla dozvědět, na čem vlastně je. Ona, její přítel a jejich touha mít krásné zdravé dítě. Adéla po dítěti toužila snad odjakživa. Jako malá milovala panenky, vozila je v kočárku a když se jí v pěti letech narodil malý bráška, nadšeně mamince se vším pomáhala a o brášku se vzorně starala. O dítě se s Davidem snažili vlastně od té chvíle, co dokončila vyšší školu a začala pracovat v hotelu. Jenže za celé tři roky se nic nestalo. Nejdříve byli oba klidní, ale po roce a půl už se Adéla nenechala každý měsíc uklidňovat, že se to příště určitě povede a chce to jenom čas. Těch pokusů bylo totiž za tu dobu tolik, že to nemohlo být jenom tak. Byla rozhodnutá začít se léčit. Chodila ale tenkrát k jinému lékaři, než teď, a ten její případ zanedbal. Neposlal ji na žádné vyšetření, ji ani Davida, doporučil jí jenom měřit si bazální teplotu a o dítě se pokoušet v k tomu vhodných dnech. Další rok a půl se tedy Adéla řídila podle jeho pokynů, ale vytoužené těhotenství nepřišlo. Rozhořčená na nejvyšší míru z jeho neadekvátních postupů Adéla změnila lékaře, který ji vyslechl a okamžitě ji i Davida poslal na testy plodnosti. A dnes, právě dnes se Adéla měla dozvědět výsledky. Celá nervózní se posadila do čekárny, kde už čekalo několik žen. Adéla se podívala na hodinky. Doufala, že to nebude dlouho trvat, potřebovala se vrátit brzy do hotelu. Šéf nebyl zrovna nadšený, že musela odejít, o Sářině kyselém pohledu ani nemluvila. Všimla si, že nalevo od ní sedí mladá paní s už pěkně zakulaceným bříškem. Adéla měla co dělat, aby neztratila svou vnitřní rovnováhu a nerozplakala se. Jak je svět nespravedlivý! Ona to miminko přece tak moc chce! Určitě víc než kterákoliv jiná žena v téhle čekárně a možná i městě. Z ordinace vyšla sestra.

„Slečno Dvořáková, pojďte si dál, prosím." Adélino srdce bilo jako na poplach. Už teď, za pár minut bude vědět, na čem je. Tentokrát ani necítila ten pach, který jí byl vždycky nepříjemný, neměla vůbec čas se nad tím pozastavit. Vešla až do samotné ordinace, kde seděl za stolem lékař a pročítal její výsledky. Výsledky, které rozhodnou o jejím dalším životě! Když uviděl, že je Adéla už u něj, sundal si brýle a usmál se.

„Posaďte se," vyzval ji a Adéla tak učinila.

„Jak to dopadlo? Jsem v pořádku?" vypálila na doktora dychtivě. Ne, teď už nemohla čekat ani minutu, musela se dozvědět, na čem je, hned teď!

„Uklidněte se, slečno Dvořáková," znovu se maličko pousmál lékař. Adéle to vlilo do žil naději. Znamenají snad jeho úsměvy, že je všechno v pořádku? Že může mít dítě? Že je zdravá?

„Slečno Dvořáková, vy jste v absolutním pořádku. Z vašich výsledků je jasně vidět, že nikde není žádný důvod, proč byste neměla otěhotnět." V Adéle okamžitě polevilo všechno napětí. Je zdravá! Může mít dítě! Bude mít dítě! Vyskočila ze židle a měla sto chutí začít tancovat po místnosti, takovou měla radost.

„Pane doktore, já vám tak strašně děkuju...."

„Posaďte se ještě," nakázal jí ale přísně lékař a v Adéle se všechno znovu sevřelo. Co to znamená?

„Jak už jsem řekl, slečno Dvořáková, vy jste v absolutním pořádku," pokračoval doktor, „ale váš přítel je...je v podstatě neplodný. Je mi to líto." Adéla nemohla uvěřit vlastním uším. O co větší byla před chvílí její euforie, o to víc teď pociťovala nezměrnou bolest. David je neplodný. To on za to může. On může za její probrečené noci... Ale on je taky její David. Neuvědomovala si, že sedí proti doktorovi už celou věčnost, beze slova, jako socha. Lékař jí položil ruku na rameno.