Nejvyšší symbol dobra

Kapitola čtrnáctá. Koncert

I když si to nechtěl moc připouštět, už čtyřicet pět minut před koncertem byl Michal napnutý jako kšandy. Zvládne to Sára? Nezkazí jim vypracovanou pozici v Netopýrovi? A co ostatní? Dnešní den byl snad první po měsíci, kdy byl z něčeho nervóznější než z nebezpečí číhajícího na obyvatele Druhého světa. Synkopes ale byli jako jeho rodina, kterou, kromě Senexe ovšem, nikdy neměl. Miloval hudbu a miloval jednoho každého člena toho úžasného společenství, které spojovala víc než láska k jazzu. Spojovala je touha žít v Prvním světě, i když sem nepatří, spojovalo je odhodlání dokázat si, že na to mají, i když jim nikdo nevěří, spojovala je ale i nutnost boje a pomoci Druhému světu, když se ocitnou v nesnázích. Byli jim zavázaní za život, a tak museli pomáhat žít jim, i když to pro ně bylo nebezpečné. Michal tohle všechno chápal a ctil, ale nemohl si pomoct, právě dnes byli pro něj důležitější Synkopes a jejich úspěch s novou zpěvačkou. Ano, bál se o ni. Věděl sice, že Sára začala brát soukromé hodiny jazzového zpěvu, věděl, že ve škole tvrdě dře techniku, ale nebyl si jí jistý, co se dá dělat. Byl si jistý, že kdyby neměla to, co potřebují, hledali by jinou zpěvačku, ale takhle... přesvědčoval sám sebe, že jí musí věřit, ale pochybnosti neodcházely, bohužel. A nebyl v tom sám, Jakub nevěřícně kroutil hlavou pokaždé, když Sára vypadla z rytmu a Karin zase trpěla jejím odfláknutým frázováním. Lepšila se, to ano, ale bude to stačit?

„Michale, co tady zase mudruješ?" poklepala mu Terezka na rameno. Skoro se lekl, ve svém hloubání si vůbec neuvědomil, že je pořád na podiu a už asi pět minut si čistí dávno blýskající se trubku.

„Přemýšlím..." trhl ramenem, „však víš..." Terka se chápavě usmála.

„O Druhém světu, nebo o Sáře?" Michal odložil trumpetu do kufříku a začal si stavět pult. O obojím, měl by říct, kdyby chtěl odpovědět podle pravdy. Ale je v tuhle chvíli nejlepší být upřímný? Sklopil oči. Terka vždycky pozná, když jí něco tají, věděl, že nemá cenu lhát a proto raději mlčel.

„Ona to zvládne," položila mu Terka ruku na rameno, „všichni to zvládneme, uvidíš. Je dobrá. To vy všichni okolo ji podceňujete. To, že si občas není jistá ve frázování, se přece časem poddá, hold není jazzem odkojená. Pamatuješ na problémy, které měla ze začátku s frázováním Karin?"

„Jo, to si pamatuju," pousmál se trochu Michal.

„Tak vidíš," pokývala Terka hlavou smířlivě, ale vzápětí změnila tón, „měli byste jí začít trochu věřit, a ne ji brát jako věc, kterou potřebujeme k vítězství." Michal vzdychl a zvrátil hlavu dozadu.

„Teri, o tomhle už jsme spolu mluvili nejméně stokrát. Samozřejmě že ji neberu jako věc. Samozřejmě že mi na ní záleží. Je to přece naše zpěvačka. A navíc, kdybychom ji ublížili, mohla by ztratit..."

„Nezačínej zase," zarazila ho Terka v polovině věty rázným pohybem ruky, „a buď na ni laskavě trochu víc milý. Chováš se k ní, jako kdyby tě obtěžovala."

„Ne, to se tedy ne..." začal Michal, ale jen mávla rukou a odcházela. Michal se zamračil a něco si zabrblal pod fousy. Ano, Terezka měla jako vždy měla pravdu. Opravdu se se Sárou moc nebavil. Sám to moc nechápal, byla to moc hezká holka a snažila se být i milá, jistě... jenže Michal měl dost svých starostí... S povzdechem odložil trumpetu do stojanu a šel zkontrolovat mikrofony a taky svoje spoluhráče. V tomhle se spoléhal vždycky jenom na sebe. A samozřejmě, na Markově místě nešel ještě nerozbalenou basu a noty v pouzdře. Jeho tlak okamžitě stoupl. Měl toho už plné zuby. Myslel si, že se Marek bude po poslední zkoušce aspoň trochu kát, ale on? Ani si nevybalí a už kdesi zmizí. Rozhlédl se po sále, ale nikde ho neviděl.