Nejvyšší symbol dobra

Kapitola sedmá. S úctou a oddaností

Drahý Senexi!

Omlouvám se, že Tě opět, po tak krátké době, obtěžuji svým psaním, ale nemohu jinak. Mám starosti. Kdysi jsi mi řekl, že se Ti můžu svěřit s čímkoliv, vzpomínáš? Bylo to tehdy po té úplně první vítězné bitvě, stáli jsme spolu před Tvým domem a já si tenkrát poprvé uvědomil závažnost toho všeho. Toho, že už nemůžu couvnout a toho, že jestliže Vám nikdo nepomůže, zmizíte. Dříve jsem si nedokázal představit, že by pro mě něco mohlo být tak důležité, jako je teď pro mě Vaše ochrana. A právě tohle je možná příčina mého problému. To, že vlastně jediné, co mě v současné době zajímá, je Váš problém. Možná jsem blázen, že to píšu zrovna Tobě, vždyť Ty jsi úplně stejný jako já, ale nemám, komu bych to pověděl. Asi se ohradíš, že mám přece Lapida a Ventuse a Ovis a taky Luminu a že někdo z nich by mě určitě vyslechl. Ano, asi máš pravdu, drahý Senexi, ale Lapis by nad tím jen mávl rukou, on sám je přece tolik nezodpovědný, Ventuse už teď přepadá zlost a zoufalství, když se o Vás jen zmíním, a Ovis? Prostě a jednoduše jsme si s ní nikdy nepadli do oka tolik, abych se jí svěřil. Jistě, je milá, obětavá a chápavá, co se týče Vašich záležitostí, ale nejsem si zcela jistý, že by byla také tak chápavá vůči mně, rozumíš? Zbývá už tedy jenom Lumina. Ano, ona by mě nejspíš pochopila a s největší pravděpodobností by mi dokonce i pomohla, ale Senexi, ona je tak čistá, tak nevinná, tak citlivá! Nemůžu ji zatěžovat mými problémy, když, mezi námi, má dost problémů s Ventusem a tou jeho zpropadenou povahou. Jistě, neměl bych si to všechno tak brát, ale mě prostě trápí pomyšlení na to, že bych mohl něco zanedbat. Tenhle pocit mě pronásleduje už dlouhou dobu, ale zatím jsem mlčel. Vlastně jsem si tak trochu myslel, že to je vlastně dobře, že jsem zodpovědný, ale protože mě to obtěžuje čím dál víc, nemůžu už to nechat jenom tak plavat. V noci se budím, a potom třeba dvě neskutečně předlouhé hodiny přemýšlím nad strategií příštího boje. Plánuju, kdo by příště mohl mít nejvíc síly, koho poslat dopředu a s kým nebudu moci počítat. Senexi, věc už došla tak daleko, že jsem někdy naštvaný na ostatní, když se dobře baví. Nenávidím se za to, ale nejde to zastavit. Mám chuť na ně zakřičet, aby toho nechali, že přece nemůžou být tak veselí, když Vy nejste úplně v pořádku. Připadá mi, že jsem jediný, který si uvědomuje tu skutečnost, že svět, ve kterém se pokoušíme žít a svět, ze kterého pocházíme, je sice velmi rozlišný, ale my jsme závislí na obou. Že jestli zaniknete, ztratíme svou jedinečnost a staneme se lidmi, jací jsou tady všude okolo. Budeme obyčejní. Snažím se pořád dokola ostatním připomínat, že za to, že můžeme žít v podstatě spokojeným životem, vděčíme jenom Vám, a někdy je nenávidím za to, že svůj vděk více neprojevují. Klaním se Vám každý večer za všechno, co jste pro mě i pro ostatní udělali, klaním se Vám za to, co jste dokázali. Jsem vámi posedlý, to už si plně uvědomuji. Nejhorší na tom je, Senexi, že začínám mít pocit, že i když se to snažím skrývat a ovládat svoji posedlost, pozorují to už i ostatní. Dokonce už i Lumina, od které jsem nikdy předtím neslyšel jedinou jízlivou poznámku, mi tuhle položila ruku na rameno a poznamenala, že si nedokáže představit, co budu dělat, až zemřeš, když takhle vyvádím už teď. Ano, Senexi. Vždycky jsem to před nimi chtěl zatajit, ale zdá se, že už vědí i to, že jsem tvůj vnuk. A taky vědí, co to pro mě v budoucnosti znamená. Vědí, co se stane, až už tady nebudeš mezi námi. Jsem zoufalý, a nevím, jak se své obsese zbavit. A píšu Ti nesmyslné dopisy. Omlouvám se.

S hlubokou úctou a oddaností Váš

Nepos