Nejvyšší symbol dobra

Kapitola devátá. Musíme ji vzít

„Za pět minut končím," otočila se Sára na svoji spolupracovnici v hotelu, kde dnes již třetí den pracovala, když se podívala na hodinky, „skočím si ještě do koupelny." Její kolegyně se na ni ale prosebně zadívala.

„Nemohla byste zůstat aspoň o hodinu déle? Je tu teď frmol, vždyť víte... Šéf by vám za přesčas přidal peníze, jako to dělá mně..." Sára protočila panenky.

„Ne, to bych tedy nemohla," odpověděla znuděně, „mám už jiný program. A i kdybych neměla, slečno Adélo Dvořáková, nezůstala bych, protože to nemám ve smlouvě. Dohodla jsem se s panem Gellnerem, že budu pracovat osm hodin denně, což taky dělám. O žádném čase navíc nebyla řeč." Kolegyně se opřela o pult a zavřela oči.

„Jistě, jistě, nic jiného jsem ani nečekala. Jen pro vaši informaci, taky mám smlouvu na osm hodin denně. Jenže pokud nechci, aby tenhle hotel zkrachoval a já tím pádem přišla o práci, musím tady zůstávat déle. A myslím, že vy," zapíchla prstem do vzduchu směrem k Sáře, „byste o tom měla přemýšlet podobně." Adéla už se Sárou přestávala mít trpělivost. Když ji před třemi dny viděla znovu přicházet do hotelu, ale tentokrát jako zaměstnankyni, málem ji trefil šlak. Řekla si ale, že by bylo dobré se svou kolegyní dobře vycházet, o což se taky snažila. Sára se s ní ale už z principu spřátelit nechtěla, ve své hrdosti byla rozhodnutá nepřiznat sobě ani ostatním, že je tahle mladá štíhlá blondýnka vlastně docela fajn a hlavně férová holka, a systematicky jí dělala ze služeb peklo.

„S vaším dovolením o tom budu přemýšlet, jak budu chtít já," ušklíbla se na ni právě teď a odešla do koupelny, aby se před odchodem z práce upravila. V duchu se Adéle vysmívala. Jak si tahle omezená osoba mohla myslet, že tu chce nějak dlouho zůstat? Že by ji mohlo doživotně uspokojovat stát na pultíkem a říkat Dobrý den a Na shledanou a Co si budete přát, pane? Zavrtěla hlavou a vytáhla ze své kabelky, nyní už perfektně ladící s oblečením, make-up. Ano, už podruhé za svůj pobyt v tomhle městečku potřebovala být krásná, tentokrát pro členy kapely, do které se dnes jde představit. V duchu děkovala osudu, že se přestěhovala zrovna vedle bubeníka jazzové kapely, jinak by se asi ani nedozvěděla, že hledají zpěvačku. Asi by ji to hodně mrzelo, protože jazz měla velmi ráda, ten půlrok, co se ho učila zvládnout na konzervatoři, totiž patřil k jejím nejšťastnějším v osobním životě a možná taky proto měla pro tenhle styl takovou slabost. Byla si téměř jistá, že místo v kapele dostane, když se totiž před několika dny Jakubovi zmínila, že zpívá, roztřásly se mu ruce vzrušením, zřejmě tedy potřebují zpěvačku poměrně nutně, a ona byla, ještě ke všemu, dobrá. Ještě se tichounce na záchodě rozezpívala, než se vrátila zpátky do recepce, aby odevzdala Adéle svůj klíček od koupelny. Když už potom pospíchala ulicí k nízkému rodinnému domku, kde podle Jakuba bydlel nepsaný vůdce kapely Michal a kde zkoušeli, musela si přiznat, že je trochu nervózní. O místo v téhle kapele totiž stála také proto, že se jí Jakub zmínil o jejich stálém angažmá v hudebním klubu, a to Sáru velmi lákalo.

„Dobrý den, já jsem Sára Kopečná," představila se podáním ruky Michalovi a ten se na ni mile usmál, i když si Sára všimla, že i on se, stejně jako Jakub, při stisku její ruky zarazil.

„Dobrý den, Sáro, já jsem Michal Nedomanský, moc rád vás poznávám. Pojďte dál, jsem si jistý, že i ostatní vás rádi poznají." Sára tedy vystoupila po pár schůdcích do malé předsíňky, kde překontrolovala svůj vzhled ve velkém zrcadle, a potom následovala Michala do obývacího pokoje, kde seděli ostatní členové kapely. Sára postupně všechny obešla a představila se, stejně tak to udělali i oni. Sáře neušlo, že tmavovláska s milým úsměvem po stisknutí její ruky rychle střelila očima ke klukovi vedle ní a kývla. Jsem jí sympatická, napadlo Sáru okamžitě a byla sama se sebou spokojená. Když už se se všemi znala, navrhl Michal, aby sešli dolů do sklepa, kde měli zkušebnu, a vyzkoušeli Sářin zpěv. Sára souhlasila. Ve sklepě konečně poznala, kdo patří k jakému nástroji. Že Jakub hraje na bicí, to věděla, ale teď si mohla přiřadit i ostatní. Ihned poznala, který mikrofon bude náležet jí, popošla tedy až k němu a vyndala ho ze stojanu. Hned za ní seděl Jakub za bicími, který měl z jedné strany basistu Marka a z druhé klávesistku Terku. Napravo od ní potom stáli dechaři, usměvavá a přátelská Karin a Michal.

„Vy jste předtím neměli zpěvačku?" zeptala se Sára zvědavě, ještě než stihl kdokoliv něco říct. Michal otevřel pusu k odpovědi, ale Tereza ho předběhla.

„Zpívala jsem já. Ostatní možná budou tvrdit, že dobře, ale já vím své. Teď, když máme stálé angažmá, to nestačí ani náhodou. Samozřejmě!" dodala ještě významně na Markův nesouhlasný pohled a Sára přemýšlela, jestli spolu chodí.

„Tak co dáme?" zapíchl do ní Michal oči a Sára pokrčila rameny.

„Jak chcete. Troufám si říct, že nejznámější standardy zvládám, měla jsem to ve škole povinně..." snažila se je nenápadně upozornit na skutečnost, že je jako zpěvačka dostatečně vyškolená.

„Jo, Jakub říkal, že děláš konzervatoř," kývl ale Michal celkem lhostejně a rozhodil rukama, „tak jo, dáme třeba Summertime. Snad poznáme, co v tobě je." Sára už nic neřekla, jenom kývla a připravila se ke zpěvu. Do svého výkonu dala opravdu všechno, protože si opravdu přála být jednou z nich. Byli jí sympatičtí, opravdu všichni, snad až na ironického a stále zamračeného Marka.

„...stand...in by..." dozpívala a zadívala se na ostatní. Věřila, že už z jejich prvního pohledu pozná, na čem je. Nedokázala si ale představit, že by jim její výkon nestačil. Tereza se na ni usmála sice povzbudivě, ale jak si Sára všimla, na Michala se zle zamračila. Z ostatních tváří nešlo vyčíst nic.

„Sáro...ehm...mohla bys prosím chvíli počkat nahoře? My se poradíme a potom...ehm...tam za tebou přijdeme a dohodneme se, jak dál, jo?" pobídl ji Michal a na Terezu se významně podíval. Sára tedy, celá zmatená, odešla.

„Zpívá docela dobře," vzal si po jejím odchodu slovo Jakub, „a taky...však víte...vezmeme ji, je dobrá," shrnul to.

„Já nevím," řekla Karin prostě, „nevím, jak se mám rozhodnout. Je to těžký, nechci jí nechat ublížit." Michal si odkašlal a všichni pochopili, že chce říct něco důležitého. Michal se nervózně usmál a složil si ruce na prsou.

„Doufám, že všichni chápete, co tohle znamená. My ji musíme vzít."

„Ne, to tedy nemusíme," vpadla mu do řeči rozčilená Terezka a zoufale rozhodila rukama, „to jí nemůžeme udělat. Vy to...vy to nemůžete pochopit! Já jako holka, jako žena a jako budoucí matka ano. Zpívá slušně, ale...pojďte najít někoho jiného." Marek jí položil ruku na rameno.

„Teri, potřebujeme ji. Je ideální." Terezce bylo do breku, ale Michal střelhbitě zhodnotil situaci a dal hlasovat. Všichni tři kluci okamžitě zvedli ruku pro, nerozhodnutá Karin ji nechala dole, bylo už stejně rozhodnuto. Michal kývl.

„Dobře. Víte, co to znamená. Puritální jména jsou pro nás před ní tabu. Jsme Michal, Jakub, Marek, Karin a Terezka. Nic se o nás nesmí dozvědět, alespoň zatím. Je to důležité. Přijímáme mezi sebe naprosto cizího člověka, ale umí zpívat a je pro nás...ideální, takže k ní budeme přátelští, jasné?"

„Neboj se, Neposi, bude to v pořádku," stiskl mu Jakub povzbudivě rameno. Chtěl, aby si Michal všiml, že teď už tu věc bere vážně.

„Dobře," kývl znovu Michal, „dojděte pro ni. Třeba ty, Terko." Terezka si otřela slzu, která jí stékala po tváři a vstala od kláves.

„Jste bezcitné zrůdy," řekla zoufale a odešla. Marek se otočil na ostatní.

„Nemyslí to tak. Má jenom strach. Je nervózní. Nezlobte se na ni." Ostatní kývli.