Nejvyšší symbol dobra

Kapitola čtvrtá. Synkopes

Budova v centru městečka byla oprýskaná a na pár místech dokonce počmáraná barevnými klikyháky, ale jinak vypadala docela útulně. Zčásti byla porostlá břečťanem, a dokonce u ní rostly růže, a také dřevěná terasa a vrata a uměleckým kováním jí dodávaly skoro romantický vzhled. Jenom neonový nápis, který hlásil do širokého okolí, že se za jeho zdmi ukrývá music klub Netopýr, napovídal, že tady asi rodinka s dětmi nebydlí. Dalo se to ale vlastně poznat i podle hudby, která byla i přes okna a stěny budovy slyšet do širokého okolí. Mladý muž před ním právě zaparkoval, a když vystupoval z auta, vyběhl mu vstříc druhý.

„Ahoj, Jakube," zahlaholil vesele a otevřel kufr jeho Fabie. Snažil se vypadat hodně bezstarostně, i když to, co měl na srdci, bylo docela vážné.

„Ahoj, Michale" zamručel druhý, „dík, že mi pomůžeš. Člověče, že já nehraju radši na housle. To je pane nástroj! Žádné zdlouhavé přemýšlení, jak je naskládat do kufru..."

„Ale prosím tě!" zasmál se Michal, „vždyť to by tě ani nebavilo. Přišel jsem ti pomoct, to jo, ale chtěl jsem ještě...víš, jak jsme včera...!

„Ne!" zastavil ho Jakub uprostřed věty, „Michale, zmlkni! Na něčem jsme se dohodli, pamatuješ? Dnes ne!" Vztekle vytáhl z auta další díl svého nástroje. Michalova slova mu zkazila náladu. On se tím dnes nechtěl vůbec zabývat a doufal, že on to bude respektovat. Včera ho prosil, aby mu alespoň jeden den dal oddech, daná věc ho totiž nesmírně unavovala a vysilovala. A sem si přece přijel odpočinout, a ne o ní znovu přemýšlet!

„Dobře, dobře," stáhl se hned káraný, „já jen, že..."

„Hele, laskavě už fakt mlč, nebo jedu domů a hrajte si dneska bez bubeníka, jo?" ještě podrážděněji zareagoval Jakub. Dnes si opravdu bude stát za svým, tím si byl jistý. Michal pochopil, že dnes s ním opravdu nic nepořídí a i když věděl, že mu to slíbil, stejně ho to trochu zamrzelo. Je tady opravdu jediný, kdo má nějakou zodpovědnost? Asi ano, povzdechl si smutně. Já a Karin, opravil se ale vzápětí, když před dům vyběhla nápadně hezká blondýna. Té na tom taky záleží, ne jako Jakubovi a ostatním.

„Ahoj, Jakube," zašvitořila teď právě vesele a políbila ho na přivítanou na tvář.

„Ahoj," odpověděl ji nejistě Jakub a nemotorně si otřel mokré místo, které mu zůstalo na tváři po jejím polibku. Co to dnes sakra s těma lidma je? pomyslel si ne zrovna klidně. Nejprve ho Michal málem ani nepozdraví a už porušuje jejich úmluvu, a teď ho Karin na přivítanou líbá. Zbláznila se? Nervozita v něm ještě narostla, když z domu vyběhli další dva lidé a taky oni se chovali velmi nezvykle. Terezka nebyla přátelská a bezstarostná jako jindy a Marek se zase zdržoval veškerých uštěpačných poznámek. Něco se děje, uvědomil si Jakub, něco, co mi chtěl Michal prve říct. A já ho nenechal. I když jeho smysl pro povinnost nebyl právě moc vyvinutý, přece jenom nyní zalitoval, že byl na Michala tak zlý. Jistě to bylo něco důležitého, a teď to všichni vědí, a jediný on ne. A může si za to sám. Jakub horečně přemýšlel, ale nic, co by na včerejší cestě shledával neobvyklým, ho nenapadlo. Jeho důstojnost mu naneštěstí nedovolovala, aby teď za Michalem šel a požádal ho o vysvětlení jejich nervozity a podivného chování. Musel doufat, že o tom někdo začne sám. Michal se právě teď ujal slova a jako kapelník jejich skupiny je poučoval:

„Marku, pomoz nám s těmi bicími, prosím. Víte, že hrajeme u Netopýra teprve podruhé a že poprvé jsme měli docela úspěch. Je potřeba, abychom ho dnes měli znovu, jasný? Jestliže se to podaří, máme zajištěný kšeft na každý měsíc, rozuměli? Takže to musí bejt paráda, a to myslím vážně. Jakube, drž tempo, Karin, tvoje sóla musejí každého zvednout ze židle. Terko, důrazně, prosím. Synkopy musí jenom zvonit, jazz jako v Americe, ok? Záleží na tom. Hodně na tom záleží. Dneska jsme tu jako kapela, takže zapomeneme na všechno ostatní a vydáme ze sebe maximum. Pojďme," zakončil svoji řeč a jednotliví muzikanti, obtěžkáni svými nástroji i částmi bicí soupravy, ho následovali do domu. Sakra, zaklel Jakub v duchu, tak to už se nic nedozvím, když na to bylo uvaleno embargo, jsem já to ale kus vola! Jako poslední vešel do šatny, kde už si Marek ladil basu a Tereza se rozezpívávala. Jakub nic takového dělat nemusel, a proto se šel podívat na podium, aby se domluvil s Michalem, kam se má postavit bicí souprava, aby se celá kapela na nevelké podium vešla. Michal se právě na něčem dohadoval s majitelem klubu a Jakub si, jako už několikrát, oddechl, že funkci kapelníka, tedy organizátora, vzal na svoje bedra Michal a nezbylo to na něj. To by se z toho musel zbláznit! Michal by ale rozený organizátor, domlouval vlastně všechno i mimo kapelu, takže to pro něj nebyl zase takový problém. Když Michal dořešil svoje, otočil se na Jakuba. Ten právě v duchu bojoval sám se sebou. Mám se ho zeptat a znemožnit se tak, nebo si mám zachovat svoji hrdost?