Nejvyšší symbol dobra

Kapitola sedmnáctá. Nejvyšší symbol

Adéla opatrně zaklepala na dveře koupelny.

„Sáro," zavolala potichu, ale naléhavě, „Sáro, jsi v pořádku? Už jsi tam děsně dlouho. Stalo se něco?"

Nejprve se nedělo nic, ale potom zaslechla splachovadlo a tekoucí vodu v umyvadle. Uběhly ale ještě nejméně dvě minuty, než cvakla klika a Sára vyšla. Vypadala příšerně. Kruhy pod očima, rozcuchané vlasy, od pláče rozmazanou řasenku, zoufalý výraz. Když udělala krok k Adéle, zakymácela se, div neupadla. Adéla naštěstí reflexivně přiskočila a podepřela ji.

„Proboha, Sáro, co je ti? Ublížil ti nějaký zákazník? Nebo něco s Petrem? Tak pověz!"

Sára k ní zvedla uplakané oči a vzlykla.

„Ano i ne. Teda s Petrem přímo ne, ale... Adélo, je to tak zlý, tak strašně zlý! Já jsem těhotná! To je strašnej průšvih, chápeš? Měla jsem to tušit, ale nechávala jsem to být! Byla jsem tak strašně moc hloupá, Adélo. Už dva měsíce jsem to nedostala, ale myslela jsem, že je to z toho všeho stresu a změn. a tak jsem tomu nepřikládala žádnou váhu... No ale včera už jsem si udělala test a byl pozitivní. Doufala jsem, že to byla chyba, občas se to přece stává, a tak jsem šla dneska ráno k doktorovi a... já jsem fakt v tom, chápeš? S chlapem, kterého jsem opustila! Já nemůžu mít dítě! Ne teď a ne tady!" vysypala ze sebe zoufale a sedla si na židli v chodbičce před koupelnou. Adéla si k ní přiklekla. Taky jí se v očích zaleskly slzy. Tuhle zprávu bylo pro ni těžké přijmout možná stejně jako pro Sáru. Jak byl svět nespravedlivý! Ona po dítěti zoufale toužila, odhodlávala se k opuštění přítele a shánění vhodného tatínka a Sára dítě může mít a nechce ho. Jak ji má proboha utěšit, když by s ní nejraději zatřásla a zakřičela na ni, ať se sakra vzpamatuje a děkuje Bohu, že jí dal takový dar...

„Adélo, já vůbec nevím, co mám dělat. Já... kdybych tě neznala, nerozmýšlela bych se a šla bych na potrat, ale takhle... já nemůžu... já nevím..."

Adéla pochopila a stiskla jí ruku. Bolelo ji, co Sára říkala. Ale naštěstí si uvědomila, že ji to nebolí jenom proto, že ona teď může mít něco, co ona ne a přemýšlí, že se toho vzdá. Sára teď byla především její kamarádka a ona nechtěla, aby se trápila.

„Sáro, musíš udělat to, co chceš, to, co cítíš. Nesmíš něco udělat jenom kvůli mně. Tohle, co říkám, mě bolí, říkám to tak strašně nerada, Sáro, ale jestli to dítě nechceš, tak ti nikdo nemůže vyčítat, že se ho vzdáš."

Sára si schovala tvář do dlaní a znovu hlasitě zavzlykala. Ruce se jí třásly. Měla by se sebrat, je přece v práci a zákazníci ji potřebují. A to malé děťátko ji potřebuje... Šípy jí protínaly celé tělo, tak moc to chtěla zvládnout a rychle se rozhodnout, co dál, jako to dělávala vždycky! Jenže tohle nebylo jako vždycky, tohle bylo větší rozhodnutí, než jaké kdy v životě udělala, bylo to těžší, než opustit Petra, bylo to horší, než odejít z divadla, těžší, něž změnit od základů svůj život a začít žít tady. Chce se přece vrátit do Prahy, nemůže zůstat tady! Půjde i takhle? Sára se vůbec nemohla soustředit na svoje myšlenky. Přišlo to nečekaně, navíc ve chvíli, kdy se cítila konečně zase spokojeně a vyrovnaně. Zabydlela se tady, v práci se jí líbilo, v kapele ji začali konečně uznávat, dokonce i Michal už k ní byl milý... a dítě teď mělo zhatit všechny její plány? Její skvělou pražskou budoucnost v nějakém divadle? Její monstrózní návrat na podium? Její vítězství nad sebou sama? Ne, to přece nemůže dopustit! Ale bylo by to vůbec vítězství, kdyby si teď nechala vzít něco, co v ní už skoro tři měsíce žije? To dítě v ní bylo už když od Petra odcházela, prožívalo s ní všechen ten stres, tu bolest, ty malé prohry a vítězství posledních pár týdnů...