Nejvyšší symbol dobra

Kapitola osmá. Třetí slepičí trest

Místnost byla temná, a tomu, kdo do ní vstoupil, chvíli trvalo, než si zvykl na šero v ní. Možná to byl záměr, možná ten, kdo ji obýval, chtěl, aby měl prvních pár minut nad příchozím výhodu. Na obou stranách té podivné místnosti bylo několik sloupů, které podpíraly balkony nad nimi. Celá místnost vypadala, jakoby se tam pořádaly nějaké přednášky nebo koncerty, protože na konci ní bylo vyvýšené podium, na kterém ale nebyly nástroje ani divadelní rekvizity, ale pouze jedno jediné dřevěné, kovem vykládané křeslo. Právě teď na něm seděl vysoký, svalnatý muž, oblečený do jednoduchého tmavého oděvu a stejně tmavého pláště s červenými pruhy. Obě své ruce měl položené na opěradlech a prsty na ně nervózně poklepával. Bylo jisté, že čeká na nějakou důležitou zprávu nebo návštěvu. Jeho tmavé oči těkaly od okna ke dveřím ve stále kratších intervalech, jakoby už se nemohl dočkat, až se něco stane. Bylo zřejmé, že jeho netrpělivost se zvyšuje každou vteřinou, se kterou byl ještě nucen čekat. Také dva hlídači, oblečení do stejných plášťů, jako měl jejich pán, avšak méně honosných, kteří stáli u dveří, každý z jedné strany, se na sebe dívali čím dál častěji. Přáli si, aby už ten toužebně očekávaný přišel, protože jinak by se mohlo stát, že se hněv jejich pána obrátí i proti nim. Konečně se dveře otevřely. Do tmavé místnosti vstoupil nejistým krokem mužík s ptačími pařáty a křídly a když došel až k podiu, hluboce se uklonil.

„Pane..."

„Konečně!" vymrštil se z křesla oslovený. Chvíli váhal, jestli má sestoupit dolů ke svému služebníku, ale nakonec se rozhodl, že počká, až co mu bude sděleno.

„No?" zeptal se jednoduše, „Galliene?" Gallienus vypadal, že nemá daleko k pláči. Celý se třásl a už z jeho zoufalství bylo patrné, jaká bude jeho odpověď.

„Pane...Generusi...Věděli jsme přece, že to nebude jednoduché..." vyblekotal bojácně. Tatam byla jeho suverenita a nadřazenost z chvíle, kdy přesvědčoval Lapida o své pravdě. Teď z něj byl jenom uzlíček nervů, který vypadal, že se co nevidět zhroutí. Generus se naopak stával čím dál zuřivějším. Vztekle přecházel po podiu sem a tam a přemýšlel, jak Galliena potrestat.

„Na to se tě neptám!" vykřikl právě teď hněvivě na jeho slova, „měl jsi mi přivést alespoň jednoho! Jednoho ze čtyř, to snad není takový problém, ne?"

„No..." odvážil se protestovat Gallienus, „v podstatě byste spíš měl říci jednoho ze tří, protože s Neposem počítat nelze. Nepřipadá v úvahu, aby se on přidal na naši stranu, když..."

„Zmlkni už!" mávl Generus popudlivě rukou, „tyhle starosti přenech laskavě mně! Já budu rozhodovat o tom, u koho je možné pochybovat o loajálnosti své straně. Ty jsi tady od toho, abys mně je přivedl, a ne abys mi jenom vyřizoval jejich posměšné vzkazy. Vyřiď svému pánovi, že jsem se svojí stranou spokojený, vyřiď svému pánovi, že nemám zájem stát se jeho ovcí!" pitvořil se a oči měl semknuté do dvou úzkých čárek, „to tys svůj úkol nesplnil! Mimochodem, máš mi něco vyřídit od toho posledního?" Gallienus se ještě více přikrčil a nesměle pípl:

„A...ano. Totiž...prý by raději zemřela, než aby zradila..." Generus hlasitě zaklel. Vzápětí si ale pomyslil, že se na něj nehodí, aby dával najevo své emoce a posadil se zpátky do svého křesla. V duchu ale zuřil. Věřil, že právě ona by mohla podlehnout... Byla jeho poslední nadějí. Jistě, o Neposově loajalitě opravdu nešlo pochybovat, to tušil od začátku, ale Lapis váhal, určitě váhal, než odmítl... A on mezi nimi potřeboval nutně ještě jednoho spojence...