Nejvyšší symbol dobra

Kapitola desátá. Marek a Terezka

Marek a Terezka vedle sebe jeli domů dlouho mlčky. Silnice před nimi ubíhala, a ticho rušil jenom zvuk motoru a potichu hrající swingová hudba. Terka Markovi ještě pořád neodpustila, že hlasoval pro Sářino přijetí, a trestala ho mlčením, a on moc dobře věděl, že bude lepší namluvit, dokud nezačne ona. Soustředil se tedy plně na řízení jejich auta, i když po ní stále nenápadně pokukoval. Popravdě řečeno, nedokázal tak moc pochopit, proč se Terka tak rozčiluje. Věděla stejně tak dobře jako on, že Sáru musí vzít, a dělala kolem toho zbytečné dusno. Nevěděl, jestli to byla nějaká ženská solidarita, nebo něco podobného, ale vlastně mu to přišlo docela legrační. Nesmyslný vzdor jinak naprosto nekonfliktní slečny...Jeho slečny...Znovu se na ní úkosem podíval.

„Dívej se laskavě na cestu!" vyštěkla na něj Terezka tónem, kterého se až ona sama lekla a otočila hlavu na druhou stranu od něj.

„Teri, no tak, nebudeme se přece kvůli tomu hádat..." zaprosil Marek a zpomalil, aby jí mohl položit ruku na stehno. Terka ho ale okamžitě setřásla.

„To bys nepochopil," řekla prostě a znovu se odmlčela. Marek přemýšlel, co má udělat. Co by nepochopil? To, proč je naštvaná, nebo to, proč nechtěla vzít Sáru?

„Třeba bych to pochopil, kdybys mi to zkusila vysvětlit," pokrčil rameny a zabočil k parkovišti před panelákem, kde bydleli. Terka zavřela oči a mlčela celou dobu, co Marek parkoval. Potom rychle vystoupila z auta, vyndala z kufru svůj nástroj a vydala se na cestu k domu. Ne, neměla dnes náladu na Marka čekat. On byl její partner, a měl ji tedy podržet, a ne z ní před ostatními udělat nervozní hysterku. Dobře slyšela, co řekl ostatním, když odcházela. Ano, měla strach, ale nepotřebovala, aby to bylo přetřásané před ostatními. Všichni přece měli strach. Všichni, do jednoho, a kdo říkal, že ne, měl ho největší. A ona sama si naopak připadala silnější než všichni ostatní. To oni zbaběle Sáru přijali. Potřebují ji, rtak ji vezmou, co by se zamýšleli nad důsledky, že? Ona ji chtěla statečně odmítnout. O to už jí teď ale nešlo, Sára byla přijatá a nedalo se s tím nic dělat. Šlo jí o Marka. Bylo docela chladno, a tak když přišla k domovním dveřím a položila klávesy, aby našla klíče, zachumlala se ještě více do mikiny. Chvíli bojovala s pokušením zavřít před Markem dveře a prostě ho nepustit dovnitř, ale nakonec zvítězil zdravý rozum. Počkala tedy, až k ní dojde, obtěžkán basou a notami a teprve potom zašla do domu.

„Přestaň trucovat," požádal ji Marek už trochu naštvaně, „a řekni mi konečně, co jsem provedl. To jako nemůžu mít vlastní názor, nebo co?"

„Jistě, že můžeš," pohodila Terka hlavou, ale vzdorovitý tón nezměnila. Věděla, že už by toho měla nechat, jinak se obrovské hádce nevyhnou, ale srdce si žádalo jinak. A ona už byla rozumná dost dlouho. Byli už v bytě, když se k němu otočila a vypálila na něj:

„Záleží ti na mě vůbec?" Marek zůstal jako přikovaný. Co to bylo za hloupé otázky? A co jí měl proboha odpovědět? Když řekne, že ano, bude mu to věřit? A když řekne, že ne, nebude to konec?

„Zbláznila ses?" zeptal se nevěřícně.

„Asi jo," odsekla Terka, „tak ano, nebo ne? Ono to totiž vypadá, že ne! Zesměšňuješ mě před ostatními! Platím všeobecně za nejslabší článek, co? Jenže já nejsem slabá, Marku! To ty ze mě děláš slabocha! Proto mě nikdy Michal nepostaví při bitvě dopředu! Kvůli tobě! Co kdyby se chudáčkovi Terezce něco stalo, že? A teď budete chudinku dělat i ze Sáry, že? Čeká ji stejný osud jako mě. Zastíněná silnými muži a dokonalou, neohroženou Karin!" křičela Terezka mezi vzlyky. Všechno to ponížení a stud, které doteď úspěšně před ostatními skrývala, byla přece vždycky tak přátelská a bezstarostná, muselo najednou ven. Nakonec Terezka skoro zašeptala:

„Měla jsem mu říct ano. Třeba by si mě tam jinak vážili..." Marek ji chytil za rameno.

„Cože? Komu jsi měla říct ano? Terezo!? Oni za tebou taky byli?" Terezka se na něj zle podívala.

„No jistě!"

„Chtěli tebe?" zeptal se znovu nevěřícně Marek.

„Představ si že jo!" zamračila se Terka, „a to je přesně to, o čem mluvím. Vůbec mi nevěříš, myslíš si, že na to nemám. A vůbec, jak můžeš vědět, o jaké typy mají zájem?" Marek se začervenal.

„Nechápu, proč spolu my dva vůbec žijeme," zakroutila Terka hlavou a zamířila do koupelny, „jdu spát. Dobrou noc." Terezka odešla do koupelny, rozhodnutá se horkou sprchou alespoň maličko uklidnit. Možná že to přehnala, ale ona už to prostě musela udělat. Tak dlouho byla stále za tu hodnou a bezproblémovou, až to prostě muselo ven. Nechala na sebe padat horké kapky vody a cítila, jak se jí uvolňuje celé tělo. Použila mýdlo s vůní levandule, to milovala, a teď znovu na sebe nechala působit jeho pro ni magickou moc. Naštvání na Marka ji pomalu přecházelo, stejně tak jako na ostatní. Nemohla se na ně zlobit, že Sáru vzali, Michal je posedlý pomocí, Jakub se teď snaží být zodpovědný a její Marek? Nepůjde přece proti klukům! Dveře do sprchy se opatrně otevřely, až se Terka trochu lekla. Byl to Marek.

„Můžu k tobě?" udělal na ni psí oči, „mrzí mě to..." Terka se chtěla zamračit a odstrčit ho, ale namísto toho cítila, jak se usmívá a slyšela sama sebe říkat:

„Pojď..." Marek objal její nahé tělo a Terezka okamžitě zmalátněla. Milovala ho, tak moc ho milovala! Co byla jedna hloupá hádka proti tomu úžasnému citu, který k němu chovala a který v sobě hýčkala jako ještě nenarozené dítě! Políbila ho a objala ho oběma rukama kolem krku. Nemusela říkat víc. Umyli se navzájem a potom ji Marek vzal něžně do náruče a zabalenou v ručníku ji donesl do ložnice.

„Mám tě moc rád, věř mi, prosím," řekl potom a jemně jí odhrnul vlasy z obličeje.

„Věřím..." zašeptala Terezka a nechala se unášet nádherným pocitem jeho laskání. Chtěla mu věřit. Milovali se, jakoby to bylo poprvé, něžně, pomalu a láskyplně. Když už potom leželi vedle sebe, prsty propletené do sebe, Marek se zvednul na loktech a pohladil ji po tváři. Zavrněla jako kočka, a když se k němu ještě víc přitiskla, políbila ho na špičku nosu. Z legrace po ní chňapl, ale byla rychlejší. Její zvonivý smích naplnil celou místnost. Po hádce už nebylo ani vidu, ani slechu. Těsně předtím, než usnul, se k ní Marek otočil s otazníkem v očích.

„Už víš, proč spolu žijeme?" Políbila ho.