Nejvyšší symbol dobra

Kapitola dvanáctá. Zkouška

První koncert v novém angažmá se kvapem blížil, takže bylo potřeba makat jako o život. Poslední zkouška byla naplánovaná na den před koncertem. Ještě den předtím jim Michal připomínal, že zkouška začíná přesně ve čtyři a že mají být přesní, ale když druhý den všichni stáli, rozehraní a připravení zkoušet, ve sklepě Michalově domu, v rohu stála osamocená basa, kterou z auta do sklepa vynesla Terezka.

„Kde sakra ten idiot je?" vyšiloval Michal a vztekle chodil po místnosti, „bez basy nemůžeme ani začít, nehledě na to, že ani nechci!" Jakub se podíval na hodinky, které už ukazovaly čtyřicet devět minut po čtvrté hodině. I on, nespolehlivý a velmi nedochvilný, pochopil, že dnes by nebylo radno Michala dráždit a dorazil už ve tři čtvrtě na čtyři. Terezka se každých deset vteřin nervózně dívala na mobil. Od té ošklivé hádky prožívali šťastné období, pročistili vzduch a Terezka teď odmítala uvěřit, že by něco dělal za jejími zády. Jeli sem spolu autem, ale na náměstí Marek najednou vystoupil, políbil ji a řekl, že si potřebuje jenom skočit do drogerie a za minutku je u nich. Neměla důvod mu nevěřit. Kde ale tedy je? Co když se mu něco stalo?

„Doufám, že se mu něco nestalo..." vyslovila svoji domněnku nahlas, ale zuřivý Michal se na ni prudce otočil.

„Radši doufej, že se mu něco stalo, Terezko! Protože jestli ne, tak se mu něco stane, až dorazí!" supěl. Ostatní byli zaskočení. Ještě nikdy neviděli Michala takhle rozzuřeného, i když ho v podstatě chápali. Bylo jim ale líto roztřesené Terezky, která jeho hněv snášela v podstatě nespravedlivě. Ta se právě Markovi pokoušela dovolat, ale marně. Sára se snažila být neviditelná. Nebyla v kapele ještě tak dlouho aby si mohla dovolit nějak zasahovat do jejich soukromých věcí. Jakub se ale opatrně ozval:

„Michale, rozčilováním nic nespravíš. Sedni si, a když do deseti minut nepřijde, budeme přemýšlet, co dál," snažil se ho uklidnit. Na Michala to ale vůbec nezabíralo.

„Já ti řeknu, co bude dál! Vyrazím ho!" zuřil, „den před koncertem!" Karin došla až k Jakubovi a položila mu ruce na ramena, vlastně ho spíš objala kolem krku.

„Jakub má pravdu, Michale. Neblázni, prosím. Včera nám to přece tak hezky šlo..." její poslední slova zanikla ve vrznutí dveří a do sklepa vešel Marek. Měl roztrženou mikinu, na tváři šrám, ale vypadal spokojeně. Terezka se k němu rozběhla:

„Marku! Marku, stalo se ti něco?" chtěla ho obejmout, ale Marek ji jemně odstrčil.

„Nic mi není. Jdeme zkoušet?" Michal vyskočil ze židle, jako když ho píchne. Čekal alespoň nějakou omluvu, která by zmírnila jeho hněv, ale tohle bylo na něj příliš.

„Jdeme zkoušet?" vyjel na něj naprosto bez sebekontroly, „děláš si z nás všech srandu? Jsme ti pro smích? Víš, kolik je hodin? Víš, že máme zítra koncert? Kdo si sakra myslíš, že jsi?"

„Mohl bys ty otázky zopakovat? Nejsem si jistý, že si je všechny pamatuju správně, tak abych některou odpověď nepřehodil," ušklíbl se Marek s ironií v hlase jemu vlastní, čímž ale Michala ještě víc vytočil.

„Mám sto chutí ukázat ti dveře," prskl na něj a Jakub se přidal:

„Tos přehnal, kámo. Víš moc dobře, že tě vyhodit nemůže, tak si dovoluješ, co?" zakroutil hlavou a i Karin se Sárou souhlasně zamručely, druhá jmenovaná ale velmi nechápavě, přemýšlela totiž, proč by Michal nebo ostatní nemohli Marka vyhodit? Kvůli Terezce? Ta se na Marka dívala dost nevěřícně. Nechápala, proč ji od sebe tak odstrčil a odsekl jí, a proč tedy nepřišel včas, když mohl. A od čeho měl proboha ten šrám?

„Bože, tak mě teda ukamenujte!" rozhodil Marek rukama, „pro těch pár minut! Stejně už máme všechno nazkoušený! Měl jsem hold něco důležitějšího, no!" Jakub se na něj podíval zkoumavě.

„Terka říkala, že jsi šel do drogerie..." poznamenal a Marek švihl po své přítelkyni zlým pohledem.

„Tak co jsi teda měl? Dozvíme se to aspoň?" vyjel znovu Michal.

„Nedozvíte! Zatím ne!" ukončil debatu rázně káraný. Michal byl vzteky bez sebe. To snad není pravda, přijde o hodinu později, neomluví se a ještě je drzej!

„Ruším zkoušku!" procedil vztekle a začal si balit svoje věci, „zítra v šest na místě. Všichni si to doma ještě zahrajte. Laskavě. Čau," dopověděl a odešel nahoru do svého bytu. Ostatní pochopili, že to myslí vážně a začali také balit svoje věci. Co řekl Michal, bylo pro ně svaté.

„Měl jsi mu aspoň říct, proč jsi přišel pozdě," vyčetl Jakub Markovi, než odešel a Karin pokývala hlavou. Když už Marek seděl s Terkou v autě a ona se chystala otevřít pusu k otázce, Marek ji jenom políbil.

„Na nic se neptej, prosím. Přísahám, že jsem musel. Brzy se všechno dozvíš." Terezce stekly po tváři dvě slzy, ale mlčela. Věděla, že by měla, jinak se dozví něco, co snad ani vědět nechtěla. Nebo alespoň ne hned.