Dangerous Secret |cz #dokončeno

25. chapter

„Dobře, začneme od úplného začátku. První mi o sobě řekni vše, co víš." Pokynul mi terapeut. Najednou se ve mně zrodila ta síla mluvit. Už jsem nebyla tak unavená jako před chvilkou. Zhluboka jsem se nadechla a rozpovídala jsem se: „Základní věci vím- jmenuji se Nicole Faith McDowell. Je mi 18. Mám úplnou rodinu včetně sestry Rosemary. Naše matka Tiffany pracuje jako učitelka v Irsku. Spolu se sestrou žijeme u táty v Londýně. V životě jsem šťastná, snažím se mít ty nejlepší výsledky ve škole. Vím vše prostě. Jo, ještě že jsem měla autonehodu." Usmála jsem se na terapeuta.

„Dobře, pro dnešek by to stačilo. Odpočiň si, já zajdu za tvým doktorem a promluvím si o nějakých prášcích, které by ti měla zpátky vrátit paměť." Rozloučil se a odešel.

Vzala jsem si knížku a hodně dlouhou dobu si četla. Zkracovala jsem si čas na příchod doktora.

-

Ozvalo se ťukání. Tentokrát z vedlejšího pokoje, ale ťukání na dveře.

„Dále." Křikla jsem a dveře se otevřely. Čekala jsem doktora, on tam taky byl, ale ne sám. Stál tam s nějakým chlapcem.

„Dobrý den slečno Nicole, máme se dnes dobře?" snažil se být milý.

„Ano, ráno jsem mluvila s terapeutem, děkuji. Ehm.." zvedla jsem obočí, aby mě seznámil.

„Promiňte, vy si opravdu nepamatujete?" zeptal se doktor a společně s tím chlapcem přistoupil blíže k mé posteli. Jen jsem se zamračila. „Měla bych snad?" V tu chvíli jsem viděla jeho oči, jak se hromadí slzami. „Promiň, ale já si tě vážně nepamatuji." Přidala jsem trochu soucitu.

„Faith." Šeptl a chytil mě za ruku. Podíval se mi hluboko do očí. Už jsem je někde viděla, ale jeho jsem vážně neznala. Musela jsem asi opravdu ztratit paměť.

„Faith. Řekni něco." Šeptem zopakoval.

„Odkud víš tohle jméno?" zeptala jsem se ho, on však pustil mou ruku, podíval se na doktora a něco hrozně potichu mu řekl. Doktor v tu chvíli odešel a já byla sama na pokoji s tím klukem.

„Dobře Nicole, teď mi řekni vše, co víš o Harrym Stylesovi." Díval se mi hluboko do očí. Najednou jakobych to nebyla já, jsem odpověděla: „Neznám ho. Vůbec nevím, o koho jde, ale myslím, že je to ten kluk z plakátů z pokoje mojí sestry."

Pak jsem se probrala a rychle zamrkala, ale on už tu nebyl. Přišel doktor s tím, že musel rychle zajít pro ty záhadné tablety, které mi měly vrátit zpět paměť.

I hned jsem jeden zapila. Měla jsem je brát 2x denně po dobu hospitalizace.

„Vše v pořádku? Myslím s Harrym. Jinak tohle budete brát 2x denně celý měsíc. Teď vás nechám o samotě, za chvíli by jste měla čekat návštěvu. Na shledanou." A odešel.

Harry? Jakože ten kluk z plakátů? No byl mu trochu podobný. Ale stejně tu blbou skupinu nemám ráda. Z mého přemýšlení do pokoje vrazila sestra a objala mě. „Aspoň tohle se nezměnilo. Vážně jsi mi chyběla, Nic." Dala mi pusu na čelo a já ji ještě silněji objala. „Taky tě ráda vidím. Neboj, těch tvých 5 nebo 4 kluků nebo kolik jich je, nebudu mít ráda nikdy." Společně jsme se zasmály a přišel také taťka s prarodiči. Pořád mi bylo divné, proč mě nepřišla navštívit maminka.

Babička mi donesla plno ovoce, čajů a všeho možného. Prostě babička no. Pak se ptala, jak na tom jsem. Všichni se ptali na prášky a znovu chtěli vědět, co vše si pamatuji.

„Babi? Pojď sem prosím tě." Vyrušila jsem ji, když seděla společně s ostatními a o něčem se bavili. Babička přišla ke mně, ostatní však zůstali u stolu a nás naštěstí neposlouchali.

„Babi? Musíš mi říct pravdu, přísaháš?" zeptala jsem se ji opatrně a ona mě souhlasně pohladila po vlasech. „Samozřejmě." A usmála se. „Chci vědět, proč nepřišla mamka. To má na práci něco důležitějšího nebo co?" a rozhodila jsem rukama. Babička se na mě vážně podívala. S jejím pohledem jsem musela taky zvážnit. „Co se stalo?" šeptem jsem se zeptala. „Ty si vážně nepamatuješ?" zeptala se a chytla mě za ruku.

„Panebože." Šeptla jsem a rozbrečela jsem se. „Nemůžu za to, babi, já vážně. Já vím. Vím, proč nepřišla. Já.. nevím, nechápu, jak jsem mohla zapomenout..." po tváři se mi kutálely slzy.

„To je v pořádku, není to tvoje chyba." Ujistila mě a taťka mě zahlédl. Uvědomil si, o čem jsme mluvily. Soucitně se na mě podíval a všichni přišli ke mně.

„Nám je to taky líto." Řekla Rosemary a pohladila mě po vlasech. V tu chvíli někdo zaťukal.

„Dále." Řekl otec a ve dveřích stál ten chlapec. Tedy Harry.

„Neruším?" slušně se zeptal. Kývla jsem, že ne.

„V pořádku." Řekla babička a pozvala Harryho blíž ke mně.

„Právě si vzpomněla na naší matku." Otočila se Rose směrem k Harrymu.

„Ach. Ale aspoň, že to ví. Mě si ještě nepamatuje, že?"

„Ne." Odsekla Rosemary.

Harry si sedl na místo babči, na židli, která vždy byla vedle mé postele. Opět se mi podíval hluboce do očí a šeptal: „Už je to za tebou. Už je to dlouho, co se stala tvé matce nehoda. Nesmíš se tolik tím zabírat. Je to za tebou." A pak se omluvil a odešel. Najednou jsem ale neměla tu potřebu brečet. Jako by mě uzdravil z toho velkého smutku.

„Vše v pořádku?" zeptala se babička.

„Ano, můžu si chvíli zdřímnout?" zeptala jsem se ji.

„Samozřejmě, my už taky půjdeme, že ano? Měj se nádherně, ty naše zlatíčko." A dala mi pusu na líčko.

„Ahoj." Rozloučili se všichni a odešli.

Konečně jsem měla klid. Nevadilo mi, že tu byli, bylo to od nich hezké, ale byla jsem po celém dnešku vyčerpaná, že jsem usnula a vzbudila jsem se až další den ráno.

-

*O měsíc později*

„Ano, já vím, doktore. 2x denně, před jídlem." Usmála jsem se na doktora, který mě celý měsíc hlídal.

„Hlavně se opatruj, Nicole. Hodně štěstí do života. Jsme rádi, že jsi to zase ty. Měj se." Objal mě a já spokojeně ruku v ruce odkráčela s Harrym z nemocnice.

Píše se 29. ledna. To znamená, že Harry bude mít za chvíli narozeniny. Ale nechce žádnou velkou oslavu jako minulý rok. Chce to jen v rodinném kruhu včetně kluků.

________________________________________________________________________________

Tak po týdnu zase nová část. Obávám se, že teď bude zase nepravidelné přidávání kvůli mému zdraví. 

Můžete ale nahlédnout do dalších mých děl, které vás určitě nezklamou, taky vám dám do komentářů tip na jeden úžasný příběh, který píši společně s MrsClairePayne <3

Každý vote a komentář potěší <3

Užívejte 2. advent, xoxo Claire