Dangerous Secret |cz #dokončeno

24. chapter

S otřesnou bolestí hlavy jsem se probrala neznámo kde. Pomalu jsem otevírala oči. Bílý strop, bílé stěny, bílé dveře i okna, všechno to vypadalo moc depresivně. Poznala jsem, že jsem v nemocnici, ale vůbec jsem si nepamatovala, co se stalo. Chtěla jsem vstát z postele, ale nešlo to. Hadičky, které vedly z nějakého přístroje do mého těla, to nedovolily. V tom jsem se chytla za hlavu, na které jsem ucítila obvaz, rozbrečela jsem se.

"To není možné. Kde jsou mý rodiče? Mami! Tati! Kde je celá moje rodina? Proč tu jsem tak sama? Co se vůbec stalo?" mezi vzlyky jsem řekla, to mě ale donutilo znovu zavřít oči.

Když jsem je po pár hodinách otevřela, za ruku mě už držel otec.

"Tati! Jsem tak ráda, že tě vidím! Kde je mamka? Nebo Rosemary?" podívala jsem se na otce, ale ten jen zakroutil hlavou a řekl: "Panebože, Faith. Ty si nepamatuješ..?" V tom se otevřely dveře a v nich stál doktor se setřičkou.

"Máme pro Vás špatné zprávy, pane McDowell. Vaše dcera se stala obětí autonehody. Má těžký otřes mozku a velké výpadky paměti. Je možné, že si autonehodu nebude pamatovat." říkal muž v bílém plášti, zatímco si zapisoval něco do papírů. Přišla ke mě sestřička a sáhla mi na hlavu. "Tak co? Jak ti je, zlatíčko?" vypadala vážně mile. "Hrozně mě bolí hlava, nepamatuji si nic z toho, co se stalo." smutně jsem odpověděla a stiskla otci ruku.

"Je mi to líto Nicole, ale budeme si muset Vás tu nechat nějakou dobu. Jste na tom špatně, oproti vašemu příteli, který mimochodem leží na vedlejším pokoji." vzkázal mi doktor.

"Vašemu příteli?! Mému příteli?! Já ale nemám přítele? A jaká autonehoda? Povězte mi to!" začala jsem vyšilovat.

"Budu vás muset poprosit, abyste odešel, Vaše dcera potřebuje klid." řekl mému otci, mě naprosto ignoroval. Ani né za pár sekund jsem v místnosti zůstala sama.

"Já mám přítele?" šeptla jsem a rozbrečela jsem se. Potřebovala jsem mamku. Proč taky za mnou nedojela? Je mi smutno.

Pak jsem jen ležela a ležela. Ani mobil jsem tu neměla, abych se podívala, co je za den, čas,.. 

Z mého přemýšlení a hledění do prázdné zdi mě vyrušilo zaťukání. Lekla jsem se. Proč na mě někdo ťuká? Zopakovalo se to. 

"Co to říkal? Váš přítel, který leží vedle na pokoji?" Nic si nepamatuju. Nemám přítele. Mám pouze rodinu. Neťukej už prosím. 

Od té doby bylo na pokoji ticho. Pokoj se začal ztmavovat, začínal večer. Přišla sestřička s tím, že mi vymění sáček do kapaček. Umělá strava prej. Po těch kapačkách jsem byla několikrát čurat. Připadala jsem si jak nějaký starý chlap s prostatou.

Ten den utekl hrozně pomalu. Zítra by ke mě prý měl přijít terapeut, aby si se mnou o všem popovídal. No, o všem, spíš o mé ztrátě paměti.

-

Byl tu Den D. Terapeut přišel hned ráno. Celou dlouhou dobu seděl na židli vedle mé postele a čmáral si do deníku, mezitím co se mě ptal na otázky typu: Pamatuješ si něco z toho dne? Co si naposledy pamatuješ? Tvůj táta mi říkal, že jsi se ptala na maminku. Řekni mi vše, co víš.,..

Bylo to tak otravné! Nic mi opět nikdo neřekl! Moje nehoda a já o ní vím nejmíň! Chtěla jsem z toho pekla už být pryč. Chtěla jsem svůj život zpátky! Čím dál víc jsem to tu nenáviděla!

____________________________________________________________________

-Nezabíjete mě, že 3 týdny nebyla nová část, ale dneska už je tu ♥

-Bojím se, že teď budu přidávat části méně, protože do školy se nám hrne veliký problém, takže mi možná rodiče zabaví notebook, mobil. Nebo budu někde, kde se to používat nesmí. Uvidíme, co čas ukáže..

-Taky vám chci poděkovat za 6.2K přečtení!! Jste úžasní! :))