Dangerous Secret |cz #dokončeno

1. chapter

*Pohled Nicole*

„Už tam budem?“ ptá se mě Rosemary, má mladší sestra. „Ne, Rose! A neptej se mě pořád! Musíš vydržet. Let z Dublinu do Londýna netrvá 10 minut!“ odbyla jsem ji a poškádlila po jejích dlouhých vlasech. Ona se ušklíbla a začala si číst nejnovější číslo jejího oblíbeného časopisu.

Já jsem jen hleděla z okýnka a do očí se mi začaly hrnout slzy. „Mami..“ pomyslela jsem si. Dotkla jsem se rukou okýnka a začala vzpomínat: „Jaké by to teď bylo, kdyby byla naživu? Kde bych teď byla?“ Než začala pít, chodily jsme spolu nakupovat, do kina, říkaly jsme si tajemství,.. Prostě jako normální kámošky, ale pak se vše změnilo – začala pít a .. pak zemřela. I přes tu obrovskou nenávist vůči alkoholu ji mám – teda – měla jsem ji moc ráda. Hrozně mi chybí..

Ale teď o tom nesmím přemýšlet. Začnu žít nový život – možná lepší, kdo ví. Možná se i zamiluju. Najdu si nové kámošky,..

„Hej!“ křičela na mě Rosemary, zatímco mě pošťuchovala do ramene. „Už tam jsme, podívej, Londýn! Já se tak těším, uvidíme slavné osobnosti, budeme chodit večer po obchodech, restauracích. A ještě škola! Bože, Nicole! Já se tak těším!“ křičela snad přes celý letadlo a máchala rukama jak šílená. „Rose, klid!“ překřičela jsem ji a ostatní cestující se na mě podívali a mě nezbylo nic jiného, než se usmát a čekat, až vystoupíme.

*O 15 minut později*

„Ahoj tati!“ křikly jsme obě, když jsme konečně vystoupily. „Hey my loves!“ řekl a objal nás. I když rodiče byli rozvedeni, s tátou jsme se často vídaly.

Z Heathrow jsme se rovnou vydali do východní části Londýna, takže jsme to měli celkem daleko od centra.

„Tak co? Jaká byla cesta?“ zeptal se táta, aby přerušil trapné ticho.

Já byla ponořena do svých myšlenek. Rose pak začala zase něco říkat. Na mě je až moc upovídaná. Snažila jsem se ji ignorovat a dál se koukala z okna tátova auta.

Konečně jsme vjeli do garáže, kde jsme hned vystoupili a utíkaly nahoru do domu, ale táta nás zastavil: „Holky, co kufry? Všechny vám je neunesu.“ Zasmál se a otevřel kufr auta. Každý si vzala do ruky jeden kufr a položily je do svých pokojů.

Táta nám samozřejmě pomohl, ale i tak jsme šly ještě nadvakrát. Každá měla asi 7 velkých kufrů. „No.. když se stěhujeme, tak se vším všudy, co?“ prohodila jsem vesele, protože jsem v otcově tváří viděla výraz typu: „Kolik těch kufrů máte, sakra?“

Měli jsme hotovo. Lehla jsem si do svého nového pokoje na postel. Byla jsem úplně vyčerpaná.

„Kufry si vybalím zítra, stejně za chvíli je večeře a pak půjdem spát.“ Pomyslela jsem si.

V tomto pokoji spím už asi 7 let – od té doby, co se rodiče rozešli a táta se sem přestěhoval, takže to tu celých 7 let vypadalo stejně.

„Jestli tu budu trávit každý den, tak to chce změnu!“ řekla jsem si, postavila se, dala ruce v bok a poohlédla jsem se po pokoji. „Růžové zdi, růžové povlečení, samolepky na skříních, záclony s medvídky,.. a nevybalené kufry, jo.. Zítra je přece taky den, co?“ řekla jsem a znovu ulehla do postele.

Rose měla pokoj hned vedle, takže na mě mohla kdykoliv SCHVÁLNĚ zaklepat – jako teď.

„Mary! Přestaň! Je ti 13 a chováš se jak malá!!“ zakřičela jsem na ni přes zeď. Nenáviděla, když se jí říkalo „Mary“.

„Pojď vole, táta volá na večeři!“ oplatila mi to.

„Už?“ podivila jsem se a sešla točené schody, které vedly dolů do chodby.

___________________________________________________________

Takže.. 1. část za mnou, yeahh ! Doufám, že se vám to aspoň trošku líbilo. :3

/hrozně mám problém s „jí / ji“, takže.. kdyby jste tam náhodou našli takovou chybu -  já za to nemůžu ! :D My jsme se to fakt ve škole neučili :D