Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#1

Jsem tu oficiálně s první kapitolou. Chci, aby kapitoly byly delší, takže nevím, jak budu stíhat je psát... 
btw na Mickeyho si budete muset chvilku počkat, chci, abyste první trochu pochopili Sue a její osobnost a podobně :)
Snad se líbí ^^

„Sue, přijdeš pozdě!" Slyšela jsem z dolního patra už po několikátý křik mého bráchy, které si mé vzbuzení bral na starost pravidelně každý den a ačkoliv mu bylo jasný, že jsem vzhůru, nevzdával se toho úkolu. I když mě slyšel prozpěvovat si v pokojíčku, stejně na mě křičel, ať už sakra vstávám, nebo mě sní vlkodlak, ty měl opravdu rád.

„Já vím, jsem vzhůru, nech mě být," zakřičela jsem na něj zpátky a dál pobíhala po pokoji, hledala věci, které jsem házela do tašky a u toho jsem stihla předstírat, že jsem rocková hvězda a zpívat do hřebenu.

Vyšla jsem na poslední chvíli, ale díky bohu za auto, které jsem vlastnila a tak se do školy mohla dopravit sama, nezávisle na jízdním řádu jakéhokoliv dopravního prostředku. Nemusela jsem se mačkat kdekoliv, poslouchat řeči lidí okolo a otráveně sledovat otrávené obličeje ostatních.

Cestou jsem vždy vyzvedávala Ally a Mel, přesně v tomhle pořadí, díky bohu, že bydleli u cesty, kterou jsem projížděla a já tak nemusela zajíždět jinam, protože to bych neměla šanci stihnout školu, vzhledem k tomu, v kolik vstávám a jak dlouho se připravuji.

„Později než obvykle," zkonstatovala Ally, když nastoupila na místo spolujezdce, které si kradla i přes protesty Mel.

„Nestěžuj si, pořád můžeš chodit pěšky," odbila jsem jí s protočením očima a úsměvem, který mi na tváři hrál, a znovu se rozjela.

Al okamžitě zapnula rádio a dala to tak nahlas, div mi to netrhalo ušní bubínky, ale jí to zřejmě bavilo, soudě podle toho, jak se pohybovala do rytmu a zpívala, spíš křičela, protože se snažila přehlušit rádio, které bylo nepřehlušitelné a ani její vysoký ječivý hlas to nedokázal.

Ztlumila to až když jsme dojeli k domu Mel, která nastoupila se zjevným úšklebkem a znechucením nad tím, že sedí zase vzadu.

„Slyšela jsem vás už dobrý 3 minut díky té hudbě," protočila očima a hned na to navázala svým rozhořčením. „Proč zase sedíš vepředu?" směřovala svůj pohled k Al a nedbala na pás, kterým by se měla připoutat.

„Přestěhuj se blíž k Sue, pak budeš moct sedět vepředu ty," odbyla jí, stejně jako pokaždé a taky jako bych v tom autě neseděla vedle nich.

„Až se budu stěhovat, vezmu to v potaz," přikývla rozhodně Mel. Byla to jakási jejich rutina na přivítanou, opakovalo se to každé ráno, prvních pár dnů to snad bylo i vtipný, teď už to byl prostě zvyk, který nechtěli z jakéhosi důvodu porušovat.

„Jak ses včera měla?" Řekla jsem předtím, než Ally mohla hlasitost rádia zase zvýšit a tím nás umlčet. Otázka směřovala k Mel, včerejší večer strávila s Peterem, což byl její přítel už několik měsíců a já doslova hltala detaily jejich vztahu, jako by to snad byl můj vlastní.

To byla jedna z mých vlastností, milovala jsem milostné životy ostatních, kdežto já neměla žádný, ačkoliv ne, že bych nemohla.

Dojeli jsme do školy, bylo téměř pololetí, pár dnů před vánoci, takže to bylo všechno volnější, ale přesto nám učitelé nedali pokoj s písemkami, kterých tu pořád pár bylo, a já nevěděla, kde mám brát jakýkoliv čas na učení, když jsem musela sedět doma, pít čaj a dívat se na vánoční filmy, abych v sobě vzbudila cokoliv, co by se podobalo vánoční atmosféře. Jak se má člověk cítit vánočně, když venku se dá téměř opalovat, jaký tam je teplo. Nehledě na koledy všude v obchodech, na vánoční filmy v televizi a na světýlka, která zdobí každý jediný dům v okolí, nedokázala jsem cítit vánoce, které by mi normálně měli kolovat celým tělem.