Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#3

Samozřejmě, že tu na Vánoce kapitola nesmí chybět... A já vám přeju ty nejkrásnější vánoce, které můžete zažít. Samozřejmě, spoustu dárečků a jídla a tak dále, ale hlavně to nejdůležitější, a tím je čas s rodinou. Snad vám tahle kapitola ukáže, co je důležitý a snad vás potěší, protože já jsem s ní spokojená. 
Užijte si dnešní den a tuhle tématickou kapitolu :3

Byly tu Vánoce. Člověk by řekl, že bych to měla nějak prožívat, ale vánoční atmosféra jako by vymizela z téhle planety a já se cítila jako každý jiný den, tak nějak prázdně a bez nutkání dělat cokoliv zvláštního. Proto jsem jen prostě pomohla Isabel se salátem, uklidila s ní barák, který už stejně byl bez poskvrnky a s kabátem, který jsem sotva potřebovala ve dvanácti stupních nad nulou, jsem vyšla ven.

Šla jsem se projít, prostě jen se provětrat, uspořádat myšlenky a tak nějak soukromě tajně doufat, že alespoň dneska se rodiče vrátí, už jen kvůli Mattovi, bráškovi, který snad nějak naivně věřil, že nás rodiče neopustili na dobro. A možná, že jsem doufala taky kvůli sobě, protože Vánoce jsou přeci jen o rodině a bez ohledu na to, co udělali, chci, abychom alespoň ten jediný den byli všichni pospolu, chci vidět rozzářenou tvář Mattyho, nad tím, že všechno, co si přál, nejen dostal pod stromeček, ale že jeho maminka a tatínek byli s námi. Chci vidět výrazy rodičů a slyšet, jak moc jsem vyrostla, ačkoliv mě to vždy štvalo, protože to jen poukazovalo na to, že nejsou doma.

Nakonec jsem se zastavila v parku, který v tomhle velkém městě byl takovým únikem do přírody, ačkoliv to celé narušovali zvuky aut projíždějící nedalekou silnicí, které o vánoce byla rušnější než jindy a abyste mohli prostě vnímat jen přírodu, museli jste mít sluchátka a možná, že jste i na vteřinu zapomněli, že jste v městě, kde se člověk nedokáže zastavit, a mohli jste si užít chvilku jen sami se sebou, protože tenhle park se sluchátky byl jedno z mála míst, kde se dalo přemýšlet a moc lidí vás nerušilo, necítili jste se klaustrofobicky zavřený v domě ale přesto jste mohli být sami, protože sem nikdo moc nechodí. Nechápala jsem to. Tohle místo bylo jakýmsi únikem z reality, ačkoliv byla kolem vás. Jakýmsi únikem do jiného světa plného zeleně, který mou duši obohacoval o něco, co v ní chybělo a kytky v mém pokoji to rozhodně nemohli nahradit.

Nechtěla jsem jít domů brzo, Isabel věděla, že vánoce jsou mým kritickým místem, že tak nějak tajně doufám, že rodiče přijedou a budou s námi, byla to moje naivní dětská představa a já se v tom nelišila až tak moc od mého sedmiletého brášky, který doufal každou buňkou jeho těla a snad věřil, že rodiče jsou hrdinové, které zachraňují svět a snad i naše vánoce. Věděla, že nemůžu být v tom obrovském domě a proto jsme spolu všechno udělali ráno a já mohla na odpoledne vypadnout, tak jako už pár let dozadu, Matty si toho pravděpodobně ani nevšimnul, vzhledem k tomu, že ho fascinovala každá jedna žárovička na našem a v našem domě, kde jich byly snad tisíce a on měl celý den co dělat, aby prozkoumal alespoň část z nich. Měnil rytmy toho, jak budou svítit, nejradši měl rychlé poblikávání, z kterého by nějaký člověk mohl bez problému chytnou záchvat, ale on se vyžíval v tom, jak se barvy měnili rychlostí světla na jinou a on se to snažil zaznamenávat. Jeden čas mě i nutil, abych to natočila a pak zpomalovala tak, aby viděl, jak to funguje a i po tom, co jsem to udělala pětkrát, mě nutil dál.

Byli tři hodiny, když jsem se rozhodla zvednout a jít se ještě projít, vzhledem k tomu, že večeře byla naplánována na pátou hodinu, byla spousta času na to, abych mohla pociťovat chlad a jeho jehličky, které mi podali do kůže, a já se v tom vyžívala, protože ačkoliv nebyl sníh, tohle bylo něco, co posledních pár dnů zimě chybělo a já si to užívala, ačkoliv běžně mráz nebyl nic pro mě. Procházela jsem se městem a vnímala kontrast mezi tím, kde jsem chvíli seděla a mezi tím, kde žiju. Nelíbilo se mi to, samozřejmě, že se mi nelíbili rušné ulice a spěchající lidé, aby mohli být doma s rodinou... Nelíbilo se mi to už vzhledem ke mně, protože i já jsem chtěla být doma s rodinou.

Čas přetekl tak strašně moc rychle, že jsem se ve čtyři musela vydat domů, abych stihla ještě nastrojit sebe i brášku, pomohla Isabel protřít a rozdýchat, že rodiče tam zase nejsou.

A opravdu tam nebyli, dům zel prázdnotou, falešným štěstím a tím opravdovým, které vyzařovalo s Mattyho, protože se těšil na dárečky tak, jak se malý dítě těší. Isabel se na mě lítostivě a soucitně usmála, když jsem ze skříně brala speciální talíře a dala je na stůl, dala jsem jich tam šest, aby všechna místa měla svůj talíř, dva pro rodiče, jak to Isabel dělala od mého dětství a ten jeden pro náhodného kolemjdoucího, což jsem mělas ve zvyku dělat já.

Převlékla jsem se do červených šatů, které jsem málokdy ze skříně vytahovala, protože byly na mě prostě moc barevné, ale k vánocům se hodily a já nechtěla dělat tyhle vánoce smutnějšími, než už jsou... Bráškovi jsem dala jeho malý oblek s vestičkou, ve kterým vypadal prostě rozkošně, až se člověku kazily zuby z pohledu na něj a z toho, jak je sladkej... Usedli jsme ke stolu přesně v pět, popřáli si dobrou chuť a pustili se do jídla, ačkoliv já zrovna bramborový salát v lásce neměla, snědla jsem ho, abych neurazila a abych šla Mattymu příkladem, vzhledem k tomu, že on do toho dvakrát píchl vidličkou, snědl rybu a salát nechal všechen.

„Za každou lžíci salátu, co necháš, ti vezme Santa jeden dárek," varovala jsem ho, tak, jak to dělali kdysi se mnou. A stejně jako na mě to ani na něj nefungovalo, ačkoliv on k tomu měl i argumenty.

„Santa má příliš práce na to, aby kontroloval, kolik lžic salátu jsem nesnědl a aby mi bral dárky, když jsem byl celý rok hodný," zamlaskal rty dramaticky ve vzduchu, ale s mírným strachem v jeho malé hlavě si dal lžíci salátu navíc, zatvářil se u toho ne příliš nadšeně a pak dělal, že už je strašně moc plný a že do sebe nedostane ani sousto. Se zasmáním mu Isabel řekla, ať se jde teda podívat ke stromečku do vedlejší místnosti, jestli tam Ježíšek už byl, kdyby poslala mě, hrála bych, že tam ještě nic není, protože to mě bavilo nejvíc na všem, oddalovat jeho nadšení a vidět, jak se nafukuju a div nedočkavostí nepraskne.

Zastavil se mezi dveřmi, s velkým šokem v očích a s bradou téměř u země.

„Pojďte sem," zakřičel na nás, jakoby to bylo snad to jediné, na co se zmohl. Sotva se pohnul, až když jsme se přiblížili, rozběhl se do obýváku, s křikem a radostí.

Až po chvilce mi to všechno došlo. Stromeček zářil světýlky, byli pod ním hromady dárků, z kterých se budeme těšit nějakou tu chvíli, a pak skončí někde, kde na ně nikdo nesáhne... Ale to, proč Matty křičel a to, co objímal, byla má maminka. A vedle ní stál tatínek.

Byli, krásnější než kdy dřív. Měla jsem na ně takový vztek za ty roky, co se tu neukázali. Měla jsem v sobě takovou bolest, že nás opustili. A měla jsem v sobě strašnou radost, že je vidím. Že tam fakt stojí. Neubránila jsem se slzám, které se hromadily v mých očích a jakmile jedna přelezla přes okraj, nemohla jsem je zastavit. Udělala jsem to stejný, co Matty. Objala rodiče, jednoho po druhém a na chvilku jsme všichni zapomněli na dárky pod blikajícím stromečkem, starali jsme se o to, co je opravdu důležité – o rodinu. Na rodinu, která byla konečně, po tak dlouhé době, pospolu. A pak si Matty uvědomil, co má přímo před sebou a vrhnul se k dárkům, které byli zabalené tak pečlivě, až mi je bylo líto rozbalovat, tak jsem se do toho nehrnula. Stála jsem vedle rodičů, dívala se do jejich tváří, do šťastných očí, které byly naplněny slzami a na jejich ruce kolem těla toho druhého.

„Chyběli jste mi," šeptla jsem a zahodila veškerou svou důstojnost.

„I ty nám," šeptli a smutně sklopili hlavy, jako by si snad vyčítali, že mě opustili. „A vynahradíme ti to, nikam se nechystáme," řekla ještě a já je s úsměvem objala oba najednou.

Je jedno, jaký neshody tu jsou, to můžeme nechat na zítřek. Vánoce jsou o rodině, o tom, být spolu a užívat si jeden druhého. A mě se to největší vánoční přání splnilo.

„Zázraky se na Vánoce dějí," zašeptala jsem spíš sama pro sebe, s úsměvem a se slzy v očích, připadala jsem si najednou líp, než za těch pár let.