Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#16

Nápady ke mně přišly v moment, kdy jsem se snažila usnout - a tak tu máte kapitolu v tuhle noční hodinu. Doufám, že to, v jakém stavu - unavená a trochu mimo - ji píšu, neovlivní její kvalitu, pokud to tak lze říct... Budu ráda za komentáře, vždyť to znáte♥

Nic se nedělo... bylo to jako předtím, než jsem po něm začala tak toužit, jen s oboustranným vědomím, že to tak je. Věděla jsem, co si přeje, viděla jsem, jak v nestřežených okamžicích zírá na mé rty a v hlavě se mu doslova předbíhají myšlenky, které měly co dělat se mnou. Nebyla jsem na tom jinak, po tom, co se mezi námi stalo, jsem to prostě nemohla nechat být, v mé hlavě byla spousta představ a myšlenek, když jsem si na to vzpomněla, cítila jsem tlak jeho rtů a slyšela jeho slova.

Nevím, co se to se mnou dělo. Nikdy v minulosti jsem v hlavě neměla takové věci, samozřejmě že tu byla jakási dětská touha nebýt sama, nějaké kluky, které se spíš považují za přátele, jsem taky měla, ale nikdy jsem netoužila po něčem takovémhle. Možná, že to byla jen reakce na to, jak jsem se cítila, Chráněná, neopuštěná a v bezpečí... Tak se chtěl cítit každý člověk, ne? Nebylo nic špatného přát si být šťastný, to jsem si vždy přála, a kupodivu jsem i byla. Rozhodně jsem od toho dne, kdy jsme se spolu váleli po zemi a zima na nás nechávala svou daň minimálně v podobě rýmy, byla šťastnější, než předtím. Jako bych dokázala přehlížet strasti toho, co na mě život nastražil, jako by má hlava byla vysoko v oblacích a já byla daleko nad věcí, ať se to týkalo čehokoliv.

Jenže tu byla ta odvrácená část toho večera... Byla jsem z Michaela nervózní. Snažila jsem se to nedávat najevo, snažila jsem se nervózní nebýt, ale pravdou je, že malinké jehličky kolem mého žaludku byly každé ráno a nebylo to proto, že mám přijít mezi nenávistný dav, ale proto, že mám vidět jediného člověka, který do toho davu nepatří. Bylo to stejný jako předtím, pořád jsme spolu tiše souzněli a byli rádi, že máme jeden druhého, ale na druhou stranu, možná to bylo jen mnou, to bylo všechno, jen ne stejný. Jakoby všechno kolem mě bylo zmatený, já jsem byla naprosto, totálně a absolutně zmatená, nepomáhaly ani hodiny přemýšlení a urovnávání si všeho, jakoby se zmatenost stala součástí mé osoby a neměla v plánu jí opustit v několika následujících dnech – doufala jsem, že to budou jen dny.

Seděli jsme v učebně, jako každé ráno, oba s hlavou položenou na lavici mezitím, co Michael byl obličejem směrem ke mně, já naopak od něj a dívala jsem se do zdi, v hlavě naprosto vygumováno vzhledem k mé únavě, zkoumajíc všechny rýhy, které se ve zdi vytvořily snad přirozeně, nebo nudou studentů, kteří se rádi zabavili jakkoliv, a pokud mají po ruce kružítku, jde to samo.

„Promiň," přerušil ticho, zaznamenala jsem zvuk jeho hlasu až pár vteřin po tom, co to vůbec řekl. Spustila jsem se zpátky na planetu, do třídy vedle něj a otočila jsem se obličejem směrem k němu, takže jsme teď měli položené hlavy příliš blízko sobě a já se nemohla dívat jinam, než prostě do jeho očí, které byli tak zatraceně upřímné, až mě mrazilo po celém těle.

„Za co se omlouváš?" Zeptala jsem se udiveně, neměl k tomu jediný důvod.

„Trochu už tě znám," poznamenal, jakoby to vysvětlovalo všechno a zadíval se mi do očí snad ještě hlouběji, ačkoliv to vlastně ani nebylo možné. „A všiml jsem si spousty věcí, Sue. Nechtěl jsem tě vystrašit, nechtěl jsem, aby ses se mnou necítila příjemně, nechtěl jsem, aby to mezi námi bylo jiné... Takže se omlouvám, zapomeneme na to, jako by se to nestalo, dobře?" Pousmál se. Bylo zvláštní, jak se uměl měnit z kluka, který dívce krade polibky tak, že oba sotva popadají dech, ke chlapci, který je tak zatraceně starostlivý. Z kluka, který by vás bezlítostně opřel o strom na někoho, kdo by vás objímal při každé příležitosti.

„Já jsem o tom přemýšlela," zamumlala jsem, protože přesně tohle se hodilo říct po tom, co řekl on, ježiš. Zasmál se, plácala jsem sice z cesty, ale věděla jsem, co tím chci říct. „A víš, co je nejdivnější? Nechci zapomenout," tišila jsem hlas, abych to snad mohla vzít zpátky, jakoby mě snad nemohl slyšet, jen pro případ, že by v mé hlavě začala svítit červená kontrolka a rozlehla se v ní nepříjemná siréna, že dělám chybu. Ale nic takového se nestalo, byla jsem si jistá svými slovy i tím, že chci, aby to věděl. Protože když už nic jiného, upřímnost je to, co nás drží pospolu tak moc.

Jeho oči jako by se rozzářili o něco víc, bylo to sotva znatelný, ale vzhledem k naší blízkosti a k tomu, jak jsem ho stačila poznat, jsem to vidět mohla. Chytil mou dlaň do své a jemně jí zmáčknul, už otvíral pusu, že něco řekne, ale do třídy se, opět, blížily kroky a vyrušily nás, na což Michael mojí ruku pustil a tiše zašeptal „pokračování příště," pak vytáhl telefon a věnoval se jemu, kdežto já jsem prostě dál ležela s rukama složenýma na lavici a s hlavou položenou na nich. V hlavě jsem měla zase absolutní prázdnotu, jako bych se nemohla soustředit na něco déle než pár minut, ale cítila jsem se lépe než předtím, no jehličky okolo mého žaludku pracovaly naplno a já se cítila nervózní z toho, kdy bude příště a co se bude dít.

***

Kdybych řekla, že den ubíhal pomalu, nelhala bych. Ale nebylo na tom nic divného, tenhle ústav byl prostě plný lidí, kvůli kterým se čas snad i zastavil a jejich pohledy, když jsme kráčeli s Michaelem chodbou, jejich poznámky a posměšky, ho dělali snad pomalejší, než by mělo být vůbec legální.

Ale tišilo se to. Asi už nebylo zábavný urážet nového kluka s barevnými vlasy, který se zdál tak divný a jedinou osobu, která s ním promluví... Nadávky lítaly všemi směry a některé nás i minuly, což byla příjemná změna a mně to způsobovalo pocit štěstí, ačkoliv byl naprosto sobecký.

„Myslím, že jsme chtěli něco dořešit," zastavil mě v odchodu, kdy už jsem se otáčela na patě a chtěla kráčet domů.

„Jo, jasně," pokrčila jsem rameny, jako bych snad byla schopná zapomenout – nebyla. Jen protočil očima s mírným úsměvem, který jakoby jeho rty, v mé přítomnosti toho dne, neopouštěl. Bez dalšího slova se dal do kroku a já přesně věděla, že míří k parku a tak jsem poznamenala, že tu mám auta a on se zasmáním změnil směr k mému autu. Potěšilo mě, že jeho tělem také cloumala nervozita.

Vládlo mezi námi ticho, které jsem vyplnila hudbou z rádia, ačkoliv to nemělo moc velký smysl, vzhledem ke vzdálenosti, která mezi parkem a školou byla, ale Michael to očividně uvítal a s mírným úšklebkem si začal písničku pobrukovat. Překvapeně jsem se na něj otočila, nikdy mě nenapadlo se ho zeptat, co poslouchá, ale ne že bych byla překvapená tím, že si broukal AC/DC, spíš tím, že si broukal přede mnou a já najednou toužila, aby začal i zpívat, čehož jsem se ale nedočkala, protože cesta byla příliš krátká a tohle snad bylo poprvé, co jsem toho litovala.

Zastavili jsme se až u lavičky, kterou jsem se už naučila místo mojí nazývat naší, a sedli jsme si na ní, nedívajíc se na sebe a čekajíc na slova toho druhého.

„Taky nechci zapomenout," nakonec ticho prolomil Michael, nejistým tichým hlasem, jakoby si nebyl jistý stejně jako já předtím.

„Co s tím budeme dělat?" Usmívala jsem se, nestranný pozorovatel by snad mohl říct, že provokativně. Neodpovídal mi a já ztratila jistotu, se kterou jsem to pronesla a kterou jsem cítila, proto jsem otočila hlavu k němu a zjistila jsem, že mě pozoruje, pečlivě a ostražitě, odvážně a plaše. S čímsi v očích, co jsme u něm ještě neviděla, na rtech měl úsměv. „Co?" Zamumlala jsem, vyděšená tím, jak nic neříkal a jen mě pozoroval, jeho výrazem a celou tou situací.

„Asi jsem ti to ještě neříkal, ale jsi krásná," zamumlal a ruku mi položil na tvář, snad bych i zalapala po dechu, kdyby neměl šanci to poznat.

„Proč mi to říkáš zrovna teď?" Zeptala jsem se nechápavě, neodporovala jsem, ačkoliv to nutkání převládalo, na druhou stranu ta slova mě zasáhla přesně tak, jak to asi chtěl. Hřála mě a mé koutky by se kvůli tomu snad rozšiřovaly do obrovského úsměvu, kdyby neměly na práci něco jiného – Michael na ně zaútočil svými rty, tak rychle, že jsem to sotva postřehla a už jsem pociťovala tlak na svých rtech a jeho tělo najednou nějak blíž. A z hlavy se mi opět vypařilo všechno, tentokrát ne kvůli únavě, ale kvůli tomu, jak na mě a na mé tělo působil. Nechtěla jsem přemýšlet, v ten moment jsem chtěla jen cítit.