Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#9

Trochu o něco málo kratší.. A vlastně ani nevím, co říct, jen snad se bude líbit a snad mi dole zanecháte komentář :')

Neuměla jsem přesně vyjádřit to, jak se cítím. Celé é tělo svíral takový pocit prázdnoty, takový jiný prázdnoty než té otupělý a příjemný, že to bolelo tak, že jsem sotva popadala dech.

Seděla jsem v pokojíčku, opřená o dveře, tak jako předchozí páteční večer po té události a byla jen ráda, že je víkend a já nemusím čelit jeho pohledu tak brzo, předtím, než se přes to dokážu přenést.

Neměl právo mi říkat ty věci, které mi řekl. Chtěla jsem mu jen pomoct, tak strašně moc jsem chtěla, aby se necítil tak zle, jenže on místo toho, aby pomocnou ruku přijal, plival na ostatní stejnou špínu, jako lidi na něj.

Když jsem říkala, že každý je v naší škole urážen a každý si najde někoho, koho urážet, nečekala jsem, že by to mohl být zrovna někdo jako Michael, kdo bude urážet mě. A tím spíš mi to vadilo a bolelo, kdyby to byl idiot jako Josh, přešla bych to. Ale když je to Michael, člověk, který mě viděl v mých nejslabších chvílích, někdo, kdo mi připadal, jakože to všechno vidí, bolelo to o to víc.

Kdybych nějak ten pocit, který se ve mně usídlil a projevoval se nic neděláním, sezením na podlaze, zíráním do protější zdi, pojmenovala bych to, že se cítím vyždímaně. Jako by někdo vzal mě celou a kroutil mnou na dvě různé strany a já nevěděla, čemu se mám podřídit a celé mé tělo a já se cítilo zmateně a všechno ve mně bylo tak strašně moc neuspořádaný a chaotický a jako by můj život někdo vzal, zatřepal s ním a obrátil ho vzhůru nohama.

Celý můj život byl naopak.

Moje pocity... Byli najednou opravdu viditelné pocity a ne jen slova na mém papíře. Byly to slzy, které se kumulovaly na mé tváři a zanechávaly po sobě stopu, které jsem tak agresivně stírala rukou z tváře, protože jsem neměla ráda tuhle známku slabosti. Byl to pocit v žaludku, jako byste měli hlad v jednom kuse, ale nemohli se najíst, něco vám chybí, ale vy nemáte šanci to doplnit.

Nevyznala jsem se sama sobě, vůbec ne, všechno bylo tak zatraceně složité a čas plynul tak rychle a najednou byl čas jít do školy a já se pořád cítila jak někdo, kdo neví, jak se funguje.

Ale vstala jsem, umyla se a jela do školy, s Mel a Ally v autě, jejichž řeči jsem snad vypínala už automaticky, vlastně jsem nevnímala vůbec nic, než že jsem zírala před sebe, ani ve škole jsme neměla potřebu dělat nic jiného než mlčky sedět, to až do doby, než se třída začala plnit lidmi a já si musela sednout na své místo, vedle Michaela, který tam trpělivě seděl, s hlavou skloněnou a s pohledem hluboko do telefonu.

„Sue," odložil mobil okamžitě, co jsem zasedla vedle něj. Ani jsem se na něj nepodívala, místo toho sáhla hluboko do tašky pro sluchátka, které jsem ve škole nevyndala ani nepamatuju, dala si je na lavici, připravila si sešity a nakonec sluchátka přesunula do mých uší, s hudbou, která mě naplňovala a pomáhala mi.

Ani jsem nezaznamenala zvonění, až příchodem učitelky mi došlo, že bych to měla vypnout a tak jsem to udělala, což bylo zřejmě znamení pro Michaela, že se mnou má začít mluvit.

„Potřebuju ti něco říct," zamumlal, ne příliš tiše, takže po nás učitelka hodila pohledem.

„Nechci s tebou mluvit," opáčila jsem a zapisovala si to, co se objevovalo na plátně.

„Já taky nechtěl a musel jsem, teď je řada na tobě," hodil po mě pohledem, který zračil jakousi zlobu.

„Nech mě bejt, Clifforde," obořila jsem se a snažila se alespoň předstírat, že se snažím vnímat tu hnusně otravnou hodinu, která mě spíš dostávala do stavu melancholie, než aby mě něco naučila.