Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#29

Opravdu se omlouvám! Měla jsem toho ve škole tolik, že se to nedalo stíhat... Ale tady máte oficiálně předposlední kapitolu, nepočítaje epilog. Tak si to užijte a můžete odhadovat konec, který přijde záhy, ne za dva týdny, ale snad za pár dní... 

Seděla jsem ve svém pokoji a horlivě psala do svého zápisníku slova, která se mi v hlavě spojovala sama, slova, která nakonec vytvořily velmi dlouhou báseň, ze které bylo cítit spoustu emocí, no žádná z nich nebyla pozitivní.

Bylo v nich přesně to, co jsem já cítila. Zoufalství, odporování, smutek a bolest. Na všechno tohle bylo lehké zapomenout tehdy, když jsem byla s Michaelem. Teda když jsme o tom zrovna nemluvili, když jsme si užívali sami sebe, ačkoliv to mohlo být divný, vzhledem k tomu, co vyšlo najevo. Ale nedbali jsme na to, zatím, než zjistíme, jak to je, protože oba jsme jeden v druhém našli zapomnění, odpuštění a klid. A na tom záleželo, najít něco, díky čemu budeme šťastnější, i když to nemělo být správný. Já to našla v Michaelovi, bylo skvělé to najít v člověku a ne ve věci, události, činnosti. Bylo to kouzelný, mít někoho, kdo je vaším klíčem k zapomnění.

Dokonce jsme i nedbali na lidi ve škole, najednou to bylo malicherný, ty jejich pohledy a narážky. Procházeli jsme se ruku v ruce po škole a slýchávali věty jako vrána k vráně sedá, ale jakoby to šlo kolem nás a nezasáhlo to svůj cíl. Naše spojené dlaně nám dodávali pocit klidu a vždy, když jsme slyšeli něco, co nás mělo urážet, jen jsme stiskli toho druhého o něco více a šli dál. To byl náš veškerý fyzický kontakt ve škole, držení se za ruce, ale venku to bylo o něčem jiném. V jednom kuse jsme se líbali, svoje rty jsme moc často neodpoutali od sebe, protože pak bychom museli mluvit a bylo jasné, na jaké téma by došlo, a oba jsme věděli, že o tom mluvit nechceme. A tak jsme si prostě užívali jeden druhého tak, jak to jen šlo.

Přestalo mi záležet na tom, co si o mě lidi myslí, teda ne že by mi to dřív trhalo žíly, ale jedno mi to nebylo. Když jsem poznala Michaela, zjistila jsem, co je to mít pravého přítele, přerušila kontakt s těmi bývalými a netrávila čas s nikým jiným, než s Michaelem. A byla jsem šťastná, teda většinou, když jsme nemluvili o problémech, když jsme se utápěli v sobě nebo v alkoholu. Jeho přítomnost byla vše, co jsem potřebovala.

Co se týče situace doma, bylo těžké se vyhýbat zejména tátovi. Čas ve svém pokoji jsem trávila stejně jako kdysi, pořád zavřená a dělala jsem si své věci, ven jsem vyšla leda tak do koupelny a pro něco do lednice. Můj brácha k rodičům přilnul. Byl malý a jim se povedlo ho oblafnout a připoutat, jakoby najednou zapomněl na ty roky, kdy brečel, protože se neukázali ani na jeho narozeniny. Ale musím říct, že já jim to odpouštěla. Neměla jsem energii na to dávat jim najevo, jak moc mi ublížili a jak jsem naštvaná. To ze mě vyprchávalo a já jsem dokázala být přátelská, k mamce. Dokonce jsem sama sobě přiznala, že mi chyběla, strašně moc, ale nahlas jsem jí to neřekla, ještě ne.

Žili jsme v tichém souznění, které bylo občas přerušeno přátelským gestem. Byla jsem u sebe v pokoji pořád, když jsme zrovna nebyla někdy s Michaelem. A někdy jsem byla u sebe v pokoji s Michaelem. Bylo to jen tehdy, když jsem věděla, že nikdo, rodiče, nebude doma a většinou jsme si sedli na postel, hráli na kytaru a já poslouchala, jak se s hudbou otevře a brouká slova. Měl to stejně jak já, já jsem svá slova psala do sešitu, který jsem pečlivě schovávala, aby se nedostal na oči někomu nepatřičnému, on svá slova zpíval a otvíral se mi tak, ukazoval mi, co všechno cítí a pro mě to byl často nadlidský úkol, udržet slzy. Jeho hlas už tak zněl zlomeně, měl takovou barvu hlasu, která vás donutí plakat. A jeho slova to všechno jen podtrhávala, ale já se snažila nebrečet, protože když viděl, že jsem na měkko, zasmál se, udělal nějakou trefnou poznámku a pak si mě stáhnul k sobě do náruče. Chtěla jsem se vyhnout těm dvěma prvním bodům, ten poslední přišel na řadu vždycky.

Když jsme nehráli, rád se díval, jak kreslím a nutil mě kreslit různé věci. Ať už z paměti, nebo si opatřil fotku a já jí zkoumala a přenášela zvětšeně na plátno. Někdy po mě chtěl kreslit abstraktně, což mi nešlo, ale on to rád analyzoval a odhadoval, jak se cítím, jen podle tahů, které jsem nechala na plátně.

***

„Musíme zjistit, jak to je doopravdy, Sue," řekl, když jsme seděli venku, tentokrát se nevěnovali rtům toho druhého, ale tiše přemýšleli s pohledem dopředu a to možná byla chyba.

„Já vím, Michaele," odpověděla jsem tiše. „Ale asi jen nejsem připravená slyšet pravdu. Teda tu zlou pravdu, pokud to je pravda. Já nechci, aby tohle se všechno rozsypalo, chápeš."

„Všechno je lepší, jak nevědomost. Budeme to vědět jistě a já se nebudu cítit zle, jako bych porušoval veškerá pravidla vždy, když jsem s tebou a zároveň to bylo tak správný. Budeme vědět, jestli je to špatně nebo dobře, musíme to zjistit," naléhal na mě a já věděla, že má pravdu, že to musíme dřív či později zjistit a podle toho, jakou měl zoufalost v očí, byl by radši, kdyby to bylo dřív, hodně brzo.

„Fajn," přikývla jsem. „Zítra?"

„Děkuju, Sue," usmál se tak, jak v té situaci mohl a když jsem neodpovídala, zvednul mou hlavu tak, abych se na něj mohla dívat. „Neboj se, i kdyby to dopadlo špatně, přece jen budeme nejlepší sourozenci, ne?" Zavtipkoval, ale já se nemohla ani usmát.

„Jak bych tě mohla vnímat jako cokoliv jiného, když vím, jak skvělý je být s tebou takhle?" Zamumlala jsem.

„Hej, nebuď smutná," trochu se pousmál. „Je to zítra, dnešek si ještě užijeme, dobře?" Na důkaz jeho slov spojil naše rty a mě hlavou přestaly proudit jakékoliv myšlenky, jen jsem si užívala ten pocit, který jsem v tu chvíli měla. Vždy, když se tohle stalo, moje srdce se rozbušilo daleko silněji, než do té doby a mé plíce téměř vypovídali zvuk. Panebože, já toho kluka tak moc miluju a zlé zprávy by mě definitivně zlomily.