Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#25

Dneska o polovinu kratší než jindy, mám toho strašně moc na to, abych psala delší, ale za to speciální - dá vám šanci nahlédnout do Michaelovo mysli a do toho, co se děje, co cítí a proč Sue opustil... Budu ráda za komentáře :)

*Z Michaelova pohledu*

Člověk se v životě cítí všelijak, jsou tu i pocity a emoce, které bych slovy popsat nedokázal, protože se to ani nedá vyjádřit, je toho tolik, že pojmenovat to jedním slovem by bylo téměř nemožné. Teď jsem se cítil všelijak, poslední dny, možná i týdny.

Všechno se sesypalo jako domeček z karet, z jednoho prostého důvodu, jediný moment měl vliv na celý můj život. Teda bylo jich víc, těch momentů, co mě zatraceně zničilo, nebo jsem si možná myslel, že mám konečně právo být šťastný, ne? Člověk nemůže mít v životě smůlu pořád, musí se najít nějaký zlom, kdy se život obrátí k lepšímu, kdy najednou začne světlat a z černé bude barevnější.

No nebylo to tak... Po tom, co jsem zažil spoustu věcí, jsem zažil další, která byla podpásová.

Odešel ode mě otec, kterého jsem měl zatraceně rád, který mi z dětství dělat to, co by mělo zažít každé dítě. Byla to zábava, nepřál jsem si být velký, přál jsem si zůstat v tom věku... No potom, co odešel, přišel člověk, který mi ze života udělal peklo, přál jsem si najednou utéct, zároveň jsem ale nemohl. Nemohl jsem nechat maminku samotnou, musel jsem vyrůst v muže, který bude schopen jí pomoct, udělat něco pro to, aby ta obluda z našeho života odešla, a pak, když zmizel, pořád tu byl, tak nějak podvědomě, jako strašák toho, jak moc špatný život může být. A teď, když se tu zase objevil, když jsem ho viděl ve vedlejším městě, něco se ve mně zlomilo, nalomilo, neměl moc šance mě poznat, moje maminka málokdy odjížděla z města. Viděl jsem ho a nalomilo se ve mně co si, co jsem dokázal vyřešit, nebo na co jsem dokázal zapomenout, když jsem byl se Sue. Ale najednou, po tom, co jsem schytal tu poslední ránu, co jsem zahlédl mého otce, který dokázal to, že jsem toužil být navždy dítětem.

Jenže najednou byl tím poslední, koho jsem chtěl vidět. Nepřál jsem si návrat do dětství, nechtěl jsem si v hlavě přehrávat ty momenty, ani cítit to, co kdysi, chtěl jsem být muž, který je šťastný po boku dívky, do které se pomalu a jistě zamilovávám. Jenže život se rozhodl mi dát další ránu, kterou zničil úplně všechno, díky čemu jsem byl najednou zatraceně zničený. Nedělal jsem nic jiného, než že jsem poslouchal hudbu, abych neměl čas přemýšlet, no jakmile jsem došel domů, těžko jsem se tomu ubránil a ničilo mě to, musím říct. Každá minuta mě ničila, ta, kdy jsem byl sám, no nejvíc ta, kterou jsem trávil po boku Sue. Byl jsem vedle ní, ale nedovolil jsem si jí věnovat pozornost, nedovolil jsem udělat to, po čem jsem toužil nejvíc – objímat jí po zbytek svého života, nebo dokud budu moct.

Nechtěl jsem tíhu svých problémů přenášet na ní, proto jsem jí to neřekl a držel to v sobě. Nechtěl jsem jí způsobovat další problémy, a když jsem zjistil, že není možný jí lhát, radši jsem se vzdal veškeré komunikace s ní. Bolelo mě to, ale nemohl jsem jí to říct, musel bych zaběhnout do minulosti tolik, že nevím, zda bych to zvládnul.

Dalo by se to považovat za sobecké rozhodnutí, stranit se od ní jen proto, že jsem o tom nechtěl mluvit, no já to bral jako velkou oběť, přišel jsem o to, co mě dělalo v životě nejšťastnějším, za celou mou existenci. Navíc jsem to dělal kvůli ní, ona byla člověkem, kterého jsem nechtěl trápit.

A navíc tu byla spousta dalších okolností, které bych jí musel říct, věci, které jsem nechtěl slyšet ani já, nechtěl jsem si to nikdy uvědomit, nechtěl jsem to říct nahlas, protože pak by to znamenalo, že jsou pravdivý. A Sue byla člověkem, kterému nejsem schopný lhát. Její oči do vás viděly, a pokud chtěla, vyklopili byste jí úplně všechno, stačil jediný pohled. A já jsem se na to necítil, nechtěl jsem to.

Vlastně ve finále to bylo sobecké rozhodnutí, dělal jsem to kvůli sobě. Já se příliš bál sám sebe, svých myšlenek a toho, že nejsem tak vedle, jak si přeju být.

Bál jsem se, že jsem ho fakt viděl, že to nebyl jen přelud, pozůstatek dítěte ve mně. Nechtěl jsem mít v životě spoustu komplikací, nechtěl jsem potkat člověka, který mě opustil a člověka, který mě zničil, no viděl jsem je oba, na stejném místě, bez toho aniž by věděli, že vzájemně existují.

Vlastně to nebylo vůbec komplikovaný, jen to byl příliš zásah do mé minulosti a možná i budoucnosti, což jsem si nepřál. Chtěl jsem oba dva nechat minulostí, hodně dávnou, která mě už nebude nějak trápit, která zůstane někde vzadu a já budu spokojeně žít v přítomnosti, zdá se, že osud měl se mnou jiné plány a bylo otázkou času, než mi je přivede do života znovu, oni mě poznají a už takhle sesypaný domeček z karet shoří, karty už tu nebudou vůbec a zbude jen hromádka prachu. Byla to dobrá metafora, i já jsem se cítil, že jsem pohořel, v celém svém životě.