Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#30

Přináším vám poslední kapitolu, ještě si počkejte na epilog, který snad bude brzo :)♥ Budu strašně moc ráda za komentáře♥

„Tati, můžu s tebou mluvit?" Přišla jsem tiše do obýváku, kde seděl s bráchou. Zmateně se na mě podíval, nikdy jsem na něj nemluvila sama od sebe, takže ho to překvapilo, ale nakonec přikývl a zvednul se, následoval mě do tiché kuchyně, kde seděl i Michael.

„Jestli se chceš zeptat, zda si jí můžeš vzít, je ještě trochu brzo," zavtipkoval a já bych se snad i zasmála, kdyby mi jeho následující věty neměli ovlivnit život. „Dobře, vážná debata, rozumím," přikývl a sednul si naproti nám, vypadalo to dramaticky a já jsem se přemlouvala, abych ze sebe vypravila cokoliv, no nedokázala jsem to. Michael mě chytl za ruku a stisknul ji, jako to vždy dělal ve škole a tím mi chtěl asi pomoct, ale nefungovalo to, jak by si přál.

„Dobře, já začnu," přikývl nakonec, měl k tomu co říct asi více, než já. „Když jsem byl malý, měl jsem otce, samozřejmě. Ale ten nás opustil v mých čtyřech letech a já si nemůžu pomoct, ale strašně mi ho připomínáte, nejen tím, jak vypadáte, ale prostě jste mi neskutečně povědomí, a co vím od Sue, časově by to sedělo, jen potřebujeme vědět, jak to je doopravdy, může to být shoda, já nevím," plácal jedno přes druhé, zřejmě byl nervóznější, než dával najevo.

„Nenapadlo mě, že bys tu mohl ještě bydlet," zamumlal táta. „Jo, asi to jsem já, Michaele, asi sis to nespletl."

Doufala jsem, že to popře. Že to nebude tak, jak jsme si mysleli, ale zdá se, že nemůžeme být šťastní.

„Takže jste můj otec?" Zeptal se váhavě Michael, pomalu povolujíc stisk mé ruky a to mě zabolelo ještě více, než slova, která se mi zabodávala do těla jako jehličky.

„Nejsem," zasmál se. „Je to komplikovaný," zamumlal, když viděl naše nechápavé pohledy.

„Vysvětli nám to, máme čas," řekla jsem, jako na trní, potřebovala jsem to vědět, všechno, co jsem mohla.

„Elizabeth, tvoje maminka, tehdy měla problémy a já jí pomáhal. Její snoubenec, tvůj otec, zemřel těsně po tom, co ses narodil. Byl to můj dobrý kamarád a tehdy, když ses narodil, jsme tam byli spolu, v porodnici a dívali se, jak mácháš kolem sebe ručičkami. Kdybys viděl své rodiče tehdy, byli nadšený a strašně šťastný. Milovali se, Michaele. Nebyla šance, že by kdy mohli být s kýmkoliv jiným. A tehdy, když tvé mamce pár týdnů po tvém narození volali z nemocnice s tím, že umřel při autonehodě, nikdy jsem neviděl nikoho tak zničeného, jako byla ona. A tak jsem jí pomáhal, kudy jsem chodil. Snažil jsem se jí dát do pořádku, do té doby jsem se staral o tebe já. A proto si mě pamatuješ, staral jsem se o tebe kdykoliv jsem mohl, ale sám jsem vychovával svou dceru," tehdy pohled z Michaela upřel na mě a usmál se, ačkoliv v očích měl obrovský smutek. „A po čtyřech letech mi tvoje mamka řekla, že už jsem udělal dost, že si našla přítele a že se mám jít věnovat rodině, ale první jsem potřeboval urovnat vztah s mou ženou a tak jsme vycestovali. A zalíbilo se nám to, zapomněl jsem na veškeré své zásady, které jsem měl, na rodičovskou lásku, kterou jsem najednou neměl kam dávat... A tak se omlouvám, Sue. Já ti chci vynahradit všechny ty roky. Já vím, nebude lehký, abys mi to odpustila. A Michaele, je mi líto, co se stalo tvému otci, byl to skvělý muž a nejlepší kamarád," ukončil svůj monolog, snad měl slzy v očích, protože se odvrátil a tak jsem na vteřinku pustila Michaela a objala tátu, který to s vděčností přijal, a vypadalo to, že ho to dojalo mnohem více, než jeho příběh.

„Jdi za Michaelem," zašeptal tiše a já jsem vstala, sedla si na Michaelův klín čelem k němu, chytla jeho obličej do dlaní a utřela mu slzy. Bolelo mě dívat se na to, jak brečí, ale musela jsem ho nechat, mě samotné stékaly slzy po tváři. Slzy ulehčení, protože to nakonec bylo správné, to všechno. A bylo mi to souzeno, být s Michaelem.

„Víš, co to znamená?" zamumlal tiše, tak, jak mu hlas stačil a zvednul pohled ke mně, vjímala se v nich spousta emocí. Bolest, odpuštění, touha, svoboda.

„Že už ti konečně můžu říct, bez toho aniž by to nebylo správné, jak moc tě miluju?" Usmála jsem se nevinně a on na mě šokovaně vyvalil oči a pak se mu na tváři postupně začal formovat obrovský úsměv, který mi vyrazil dech a nečekal na nic jiného, za týl si mě přitáhl k sobě a pevně spojil naše rty, na hodně dlouho.

„Taky tě miluju, Sue, strašně moc," zamumlal, když se naše rty na vteřinu odtrhly a pak je zase spojil.

Byla jsem šťastná, vděčná a snad měla pocit, že svět se smiloval. Ne že bych nečekala pády, ale pokud budu mít po boku Michaela, nic mě nesrazí tak, že už se nedokážu zvednout. Byla jsem silná a připravená čelit životu a jeho nástrahám, teď už jo. Byla jsem posilněná zjištěním, že milovat Michaela a být jím milována, je správný, je na místě a je jistý. To ujištění, které jsem dostala, mi dodalo veškerou sílu do života, kterou jsem potřebovala. A možná, že to všechno, co se stalo v minulosti, mělo smysl, pokud to znamená, že tohle je naše odměna za utrpení, kterým jsme si prošli. Možná, že to tak všechno mělo být a s tím jsem se dokázala smířit, pokud mi osud dopřeje strávit svůj život s Michaelem.