Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#17

Snažím se psát co nejvíc, ale na tenhle příběh vždy potřebuju nějakou konkrétní náladu a není to zrovna jednoduchý, no snad nevadí, že nevychází tak často, snad vám to vynahradí alespoň jejich délka, ta dnešní je ještě delší, než obvykle :') budu ráda za komentáře, znáte to♥

Mohla bych říct, že se nic nezměnilo, no zároveň jakoby celý můj svět byl jiný. Navenek, mezi lidmi, jsme pořád byli jen dva jedinci, kteří spolu tráví čas, protože nemají nikoho jiného, kteří nechtějí být úplně sami a prostě nemají na výběr ze zrovna velkého množství lidí. No v soukromí jsme působili jako pár, usmívali jsme se na sebe takovým způsobem, že jsme si vzájemně působili motýlky v břiše, chvění někde uvnitř a pocit štěstí... Doteky, ať už letmé, když se o sebe otřeli naše ruce, nebo snad náruživé a cílené polibky, byli mezi námi více než běžné a oba jsme si je užívali, jako bychom byli naplněný štěstím, které jsme předávali jeden druhému, které se vzalo odnikud...

Najednou jako by svět postrádal to, čeho jsem dřív měla naprostý přebytek. Ze světa začal mizet smutek a já se cítila neskutečně dobře, nevnímala jsem svět a soustředila se na myšlenky, které tentokrát nebyli tak temné, jako ještě dost nedávno.

Nevím, čím jsem si zasloužila, aby do mého života vstoupil Michael, ale byla jsem neskutečně ráda, že to udělal, protože asi jsem někoho takového potřebovala. A myslím, že on na tom nebyl jinak, jako bychom oba byli mnohem šťastnější a spokojenější, nevěšeli jsme hlavu nad drobnostmi a soustředili se na to hezčí, čehož jsme teď konečně měli dostatek a nemuseli jsme vidět jen to špatné. Osud vám sice dokáže vrazit dýku do zad, hloubat s ní, zarážet jí pořád dokola, no pak vám poskytne takovou dávku štěstí, že jste schopni zapomenout na to, co bylo, protože to, jak se cítíte v těch hezkých chvílích, přehluší všechno ostatní.

Byli jsme spolu, jakože doopravdy, více jak dva týdny a byly to nejlepší dny v mém životě, což zní sice tak, že přeháním, ale cítila jsem to tak. Jeho doteky, rty, úsměvy a slova mi dávali jakousi chuť překonávat další dny a snad být šťastná každou minutu... Jak moc neznámý člověk dokáže za 4 měsíce přirůst k vašemu srdci? Sama jsem se přesvědčila, že neskutečným způsobem a neskutečnou rychlostí.

Jeli jsme ke mně domů, s jistotou jsem věděla, že tam bude prázdno, snad možná, že tam bude jen Isabela, ale pochybovala jsem o tom. Proto, ačkoliv to vypadalo, že je nervózní, souhlasil s tím. Asi nás přestalo bavit být spolu vždy po škole v zimě, která se sice měnila v teplejší počasí, ale pořád to nebylo takové, ve kterém bych chtěla trávit hodiny.

Zamířili jsme do kuchyně, abych mu, hlavně ze slušnosti, nabídla něco k pití.

„Asi jen vodu," odpověděl na mou otázku, jestli si pán dá pití, usmál se a sám si sednul ke stolu, kdežto já vyndávala skleničky a do jedné nalívala džus, do druhé vodu. „Můžeme tohle dělat zbytek dne?" Přerušil tiché šplouchání. Zamračila jsem se a hodila po něm pohledem.

„Jak to myslíš?"

„Kuchyň s jídlem a ty... Dvě mé nejoblíbenější věci," řekl to příliš zasněně, přehrával a mě to bavilo, proto jsem se zasmála.

„Vsadím se, že máš jídlo radši," protočila jsem očima a šla k němu se skleničkami v rukou, to už se zvedl a vzal mi je z rukou, položil na stůl a přiblížil se blíž ke mně. Už jsem někdy říkala, že se mi líbilo, jak byl oproti mě vysoký? Položil své ruce na mé boky a usmál se blízko mého obličeje.