Bad joke [Michael Clifford fanfiction CZ]

#21

Kapitola jednou týdně zní fér, ne? A asi to bude taky to jediný, co zvládnu napsat, navíc venku to konečně vypadá na dobrý počasí, takže to bude ještě náročnější, no snad vám to vynahradí jejich obsah :) Pusťte se do toho a zanechte mi nějaký komentář O:)

Když jsem přišla domů, o několik desítek minut později, kupodivu mě nečekal výslech, nebo ne hned. Byly tu vědoucí pohledy, které naznačovaly to, že ticho nebude trvat navždy a že je jim jasné, co se dělo v pokoji nad nimi – respektive si mysleli daleko horší věci než ty, které se tam děli. A druhý den ráno, v sobotu, jsem narazila na Isabel a její významný pohled.

„Můžete se na mě takhle přestat dívat," rozhodila jsem rukama, narážela jsem na všechny pohledy, snad jen můj brácha se na mě nedíval až tolik zvědavě, no přeci jen tam ta špetka zvědavosti byla, spíše to odkoukal od ostatních.

„Když vy jste tak roztomilý," zasmála se.

„Asi nemá cenu říkat, že je to jen kamarád, co?" Zkusila jsem to tak, jak je to vždycky ve filmech, uhrát to někam jinam.

„Láska z vás přímo sršela, Sue," podívala se na mě tak, jako by to nebylo jasný, že není hloupá, no koutky úst jí cukaly do stran v touze po úsměvu.

„Mám tě ráda Isabel," prohrábla jsem si rukou frustrovaně vlasy. „Ale tohle téma už otvírat nebudeme," obrátila jsem se a šla zpátky do pokoje, úplně jsem zapomněla, co jsem chtěla, že jsem z něj vůbec byšla, slyšela jsem za sebou její zasmání se a téměř jsem viděla, jak zavrtěla, s úsměvem, hlavou.

***

Víkend byl prázdný a nezáživný, teda až na pohledy a snažení se o nadhození tématu s Michaelem, pracovala jsem na svém autoportrétu a myslím, že Michael měl pravdu – člověk k sobě působí mnohem kritičtěji, než k ostatním. Strávila jsem nad tím mnohem více času, portréty tužkou už jsem měla jakžtakž v malíku, ale s vědomím, že jsem to já, jsem si s tím pohrávala. Měla jsem před sebou svou fotku a mohla jsem říct, že se to té fotce podobá, ale nepodobalo se to mně. Obrazově to bylo dobrý, řekla bych, ale chybělo tomu něco mnohem hlubšího... Když jsem kreslila Michaela, bylo to jiskřičky v očích, které tomu dodávali jeho osobnost, ale u sebe jsem nemohla najít nic takového, co by tomu vdechlo život a byla jsem z toho frustrovaná.

Proto jsem to v pondělí vzala do školy, šla jsem brzo, abych si to mohla schovat do skříňky hned po tom, co to Michael zhodnotí. Seděl na obvyklém místě, respektive měl hlavu položenou na lavici a sluchátka v uších. Usadila jsem si vedle něj, tašku položila na zem vedle lavice, vzala si od něj jedno sluchátko a nasadila si ho. Poslouchal Lullaby od Low, písničku, která na mě působila nepříjemným dojmem. Šlo hlavně o hudbu, zpěv tam byl fakt chvíli a celý to působilo tak děsivým dojmem, ten hlas mi způsoboval mráz po zádech a nepříjemný pocit v žaludku, ale svým způsobem jsem to milovala, sluchátko jsem si tedy nechala na uších, hudba mi proudila tělem a on mírně zvedl hlavu a pousmál se sotva znatelným úsměvem. Když viděl, že v ruce držím obrovskou, dobře jen A3, čtvrtku, nadzvedl se úplně a já jí položila na lavici rubem nahoru.

„Než něco řekneš, ani mě se to nelíbí," zamumlala jsem, doufajíc, že mě slyší, ačkoliv nám oběma hraje hudba ve sluchátkách, no podle jeho protočení očima jsem usoudila, že mě slyšel. Pak se zmocnil čtvrtky, otočil jí, položil znovu na lavici a díval se na ně, zkoumavě, hodnotil jí a hledal tam sebemenší nedokonalosti.

„Nechápu, jak se ti to může nelíbit," zamumlal stejně tiše, no slyšela jsem každé slovo, vzhledem k tomu, že jsem na ně pečlivě čekala. „Jsi příliš sebekritická."

„Tak to není," pustila jsem se do diskuze. „Ono to je nakreslený dobře, asi, zní blbě když si chválím svoje dílo... Ale chybí tomu život, nepřijde ti?"

„Je to perfektní, Sue, nehledej něco, co nemůžeš najít. Nehledej nedokonalosti v dokonalém díle, nehledej problémy tam, kde nejsou, buď spokojená s tím, co máš," čtvrtku odsunul a položil hlavu znovu na lavici. Chvíli jsem zůstala sedět, nechápavě, co mu to přelétlo přes nos, no nakonec jsme se zvedla, sluchátko mu položila na lavici a ještě než jsem ze třídy plně vylezla, viděla jsem, jak si ho nasadil a sledoval mě pohledem. Šla jsem si dát čtvrtku do skříňky, než jí někdo uvidí, nechtěla jsem, aby lidé měli ponětí o tom, co dělám ve volném čase. A chtěla jsem psát, strašně moc jsem měla chuť si sednou k mému sešitu s texty a psát, což už jsem delší dobu nedělala, protože mého času ubývalo, jak jsem většinou byla s Michaelem někde.

Proto když jsem dorazila zpátky do třídy, ve které už nebyl jen Michael, postupně se zaplňovala spolužáky, kteří mě ale vůbec v tu chvíli nezajímali, jsem si sedla na své místo, on měl pořád hlavu položenou na lavici obličejem dolů a jeho nos se určitě musel mačkat, no nějak mu to nepřekáželo, vyndala jsem si sešit s černými deskami ven a nalistovala, kde mám poslední text, to datum mě zaráželo – už 2 měsíce jsem tam nenapsala ani slovo a to jsem teď hodlala napravit. Vyndala jsem si z tašky sluchátka, no nasadila jsem si pouze jedno, abych se úplně neztratila mimo realitu, a pustila jsem si instrumentální verze mých oblíbených písniček, u kterých se mi skládalo nejlépe, nerušila mě slova jiných věcí a já jsem mohla dát volno mým myšlenkám, které jsem absolutně nekontrolovala, prostě jsem psala to, co se mi hodilo, co na sebe navazovalo a můj mozek to sám vyškrtával a nutil mě psát, jako bych v ty chvíle neovládala samu sebe. Přeci jen jsem se ztratila mimo realitu a probrala se až se zvoněním na hodinu, které mě vyrušilo a přivedlo zpátky nohami na zem. Chtěla jsem sešit zaklapnout a uklidit do tašky, no na mojí ruce přistála ruka Michaela, což mě donutilo zvednout pohled k němu, díval se přímo na stránky a mojí ruku nepouštěl, než si to dočetl – nechtěla jsem, aby to četl, ale nepřišlo mi fér to zavřít, nevím proč. Sama jsem si to četla, abych věděla, o čem jsem vůbec psala a najednou mě nepřekvapoval znepokojený výraz v jeho tváři.

„Neřekla si mi, že se cítíš takhle," zašeptal, třída byla hlučná, no ani tak nechtěl, aby nás někdo slyšel. Náhle si uvědomil, že má ruku položenou na mé a odtáhl jí, což mi dalo prostor k zavření sešitu, do kterého pořád zíral, a jeho následné uklizení do tašky.

„Já to asi nevěděla," zamumlala jsem. V písni, možná zatím v básni, se psala spousta věcí, které nevím, odkud přicházeli. Nebyl to pozitivní text, protože Michael dneska ráno se mi zdál smutný a v básni jsem psala něco o tom, že mám pocit, že se točím kolem něj, ale já jsem zbytečná. Že mezitím, co já se usmívám kvůli jeho blízkosti, on si přeje být jinde... Neměla jsem tušení, že něco takového cítím, neměla jsem moc čas přemýšlet a kdybych to udělala, tak k tomu asi dospěju, no nebo jsem mohla dát průchod své fantazii, ponořit se no jiného světa, a ono se to napsalo samo. Až když jsem to viděla na papíře, došlo mi, že je to pravda, že se tak cítím.

„Mohla si mi to říct," ztišil svůj hlas ještě o trochu, protože dveře se zabouchly a do třídy vešel učitel.

„Sama jsem na to přišla teď," odpověděla jsem, no pohled učitele nás umlčel a Michael jen sklopil hlavu, buď smutně, naštvaně, zklamaně, anebo snad z důvodu všech emocí, které se v něm nahromadily.

„Promluvíme si o tom potom," zamumlal ještě, pak se věnoval vyučování, kdežto já se nemohla soustředit. Přemýšlela jsem o tom, co jsem napsala... Nebylo to tak, že jsem se cítila zbytečná a nepotřebná... Myslím, že jsem se spíš necítila dostatečně dobrá. Což jsem mu chtěla i říct, co nejdříve, jenže ono to nepřicházelo. Byl ticho celý den, sluchátka v jeho uších vyhrávala hudbu a já doufala, že se mu telefon vybije do konce dne, dřív, než škola skončí. No nevybil a na obědě se ani neukázal, před školou jsem čekala, ale on už dávno odešel. A já sklesle šla domů, doufajíc, že zítra to bude lepší – protože už v pátek, kdy jsme spolu byli, na konci dne, to bylo zvláštní... A ten den ráno byl taky mimo, doufala jsem, že to není nic společného se mnou, no bála jsem se. Bylo přirozené mít strach, ne? A já ho měla, nechtěla jsme přijít o člověka, na kterém mi záleželo, i kdyby jemu na mě ne... Až tak jsem byla zoufalá, přála jsem si mít někoho bez ohledu na to, jestli on se mnou chce trávit čas. Jen jsem si přála nebýt sama.