Agreement // boyxboy [NARUTO FF] ✔

10.

Po tom, co Sasuke vyslovil svoje definitivní rozhodnutí, bylo ticho.

Naruto se překvapivě nechystal k žádnému zasahování, jelikož věděl, že teď už to nebylo na něm.

Právě teď všechno záleželo na Tsunade, která přemýšlela, zda bude dobré, když se černovlásek dozví pravdu. Samozřejmě – bylo to vůči němu fér, zasloužil si vědět tu část, která mu byla zatajena. Ale na druhou stranu; nikdo nemohl vědět, co se stane po tom, co se ji dozví. Byla tady šance, že se Sasuke obrátí proti nim a bude chtít bojovat, což ona, jako hlava vesnice, nemohla samozřejmě dopustit.

Nakonec jí přece jen ale nic jiného nezbývalo. Povzdechla si a mírně kývla hlavou.

„Dobře, tak ať je tedy po tvém."

Sasukeho jako kdyby někdo ohodil kýblem studené vody – srdce mu začalo rychle bít a on nějak nemohl uvěřit, že se doopravdy dozví pravdu.

„Všechno začalo–"

A takhle začala Hokage vyprávět dlouhý příběh, který měl zůstat skrytý. Příběh o krutém osudu klanu Uchiha.

Naruto potichu stál vedle Sasukeho a nenápadně ho sledoval po celou dobu vyprávění. Nikdy neviděl, že by se v černovláskově obličeji vystřídalo tolik, jasně viditelných, emocí. Zaskočilo ho to, na druhou stranu ale chápal. Sasuke se – alespoň před ním – nikdy netajil tím, že jeho rodina pro něj byla to nejdůležitější. A teď, když musel slyšet, jak krutý život někdo může mít, litoval ho.

Sasuke měl právě ve tváři směsici nenávisti a ohromení. Jeho ‚ledová fasáda' jakoby zmizela a on už dál nedokázal nic předstírat.

Slyšet to, jak byl jeho bratr donucen zavraždit celý klan, který představoval hrozbu, jím otřásl.

Po tom, co Hokage dovyprávěla celou část příběhu, nastala dlouhá doba ticha.

Černovlásek cítil, jak se v něm všechno kroutí. Celý svůj dosavadní život věnoval pomstě – chtěl zabít svého jediného příbuzného, svého staršího bratra, protože chladnokrevně zvraždil všechny z jejich klanu. Ano, tohle byla verze, která pro Sasukeho znamenala všechno. Cokoliv, co ve svém životě udělal, bylo pro to, aby zesílil a dokázal zabít Itachiho.

A teď se dozvěděl, že to všechno bylo... K ničemu. Zahodil osmnáct let svého života. Žil ve stínu lži, která ho pronásledovala celou tu dobu. Nenáviděl svého jediného bratra – pro nic.

Nedokázal uvěřit tomu, že Itachi byl nevinný. Byl vydírán, donucen. Kdyby nezavraždil všechny z klanu, musel by sledovat chladnokrevné zavraždění vlastních rodičů a mladšího bratra. A to on by nedokázal – proto se rozhodl. Pobil všechny, ale přece jen vyhrál. Nemusel sledovat svého malého bratříčka, jak umírá. Ušetřil jeho život, i přes to, že věděl, že ho po zbytek života bude nenávidět.

A Sasuke se právě teď nenáviděl. Cítil sám k sobě tolik nenávisti jako nikdy k nikomu.

Mohl za to on. Za všechno.

Kvůli němu všichni zemřeli...

Blonďák dobře věděl, co Sasuke právě cítí. I kdyby to nebylo napsané po celé jeho tváři, věděl by to.

Dlouho, až moc dlouho, byl ve stejné situaci, jako on.

Sasuke najednou promluvil zvláštním hlasem; „Díky." Bylo to adresované Hokage, která se na něj pouze mírně soucitně usmála a kývla hlavou.