Agreement // boyxboy [NARUTO FF] ✔

19.

Aby bylo jasno, Naruta nikdy nikdo nenaučil, jak má nakládat se svými pocity. 

Neměl rodiče, neměl ani žádné jiné příbuzné. Děti jeho věku se mu stranili a dokonce i jejich rodiče se ho báli.

Dětství pro něj nebylo jednoduché – nesnášel tohle období svého života. Občas se budil s tím, že se mu vracely obrazy vesničanů, kteří po něm občas házeli věcmi a slovně ho napadali, i když byl jenom dítě. I přes to se ho báli.

Naruto to jako malý nechápal, nevěděl, proč na něj jsou všichni tak zlí, proč si s ním nikdo nechce hrát.

Kromě Třetího a Iruky ho nikdo jinak, než ‚stvůro', neoslovil.

Tohle všechno vedlo k tomu, že blonďák ve svém dětství nevěděl, jak vypadá láska. Nedokázal tedy ani v nynější situaci přesně určit, kdy něco takového cítil. Nerozlišoval, zda jeho láska byla jenom ‚přátelská', nebo se přehoupla do něčeho ‚většího'.

Gaarovi trvalo pár dní, než se s Narutem někam pohnul. Chtěl, aby si jeho přítel uvědomil, co cítí. To mohl docílit ale jenom tím, že s ním mluvil. Mluvil a mluvil a mluvil. O všem. O jeho vzpomínkách, přátelích, emocích. Nikdy mu na nikom tolik nezáleželo, ne tak moc, jako na Narutovi. Pro Gaaru to byl právě ten člověk, který ho vytáhl z temnoty. Dokázal mu, že život dokáže být úžasné místo, plné radosti, přátelství, rodiny. S Temari a Kankurem měl teď o sto padesát procent lepší vztah. Teď dokázal s klidným srdcem říct, že byli rodina. Miloval je, protože věděl, že tu pro něj vždycky byli a také budou. A to všechno mu ukázal právě blonďák.

Dvakrát mu tenhle člověk zachránil život, změnil ho k lepšímu. Gaara mu byl do smrti vděčný, a proto – i když mu to nikdy nebude schopen splatit – se Narutovi snažil pomoci, aspoň trochu.

I když červenovlásek nikdy nebyl zrovna expert na pocity – i pro něj tohle bylo jasné. Naruto byl očividně až po uši zamilovaný do svého přítele, který, podle toho, co se od blonďáka dozvěděl, ho miloval také.

Nebylo nic krásnějšího. A taky nebylo nic lepšího, to by Gaara Narutovi přál. Sám věděl, jaké měli právě oni dva dětství – žádná láska, žádná hezká slova. Jemu se přes to všechno pár pěkných věcí dostávalo od jeho sourozenců, i když se ho báli. Blonďák ale nic takového nikdy nezažil. Proto to teď bylo jako blesk z čistého nebe – Naruta ty pocity očividně děsily, ale na druhou stranu si je nedokázal dobře zařadit.

Proto tu byl Gaara – snažil se Naruta navést na tu správnou cestu.

Za týden jeho pobytu odcházel domů s pocitem, že to částečně zvládl. Bohužel nebylo možné se v Konoze déle zdržovat – jelikož byl Kazekage, měl spoustu povinností, které na něj nepočkaly.

Naruto to, díky bohu, chápal.

Když si včera večer naposledy sedli spolu v Narutovém obýváku, blonďák mu řekl, že to chápe. Byl rád, že tady pro něj ten týden byl. A to Gaara sdílel s ním – připadalo mu, že si byl Naruto v určitých záležitostech jistější, i když si nebyl úplně jistý, zda pochopil svoje vlastní pocity.

Loučení bylo jako vždy až příliš těžké.

Blonďákovi se chtělo doopravdy moc brečet, a i když se snažil, jako mohl, nedokázal svoje slzy udržet.

Gaarovi to přišlo až moc úsměvné, proto svého přítele objal a slíbil, že se brzy uvidí.

Narutovo tiché děkuju bylo skoro přeslechnuté, ale jelikož byla jeho ústa blízko červenovláskově uchu, slova slyšel.

Rozloučení trvalo ještě pár chvil, oba se nechtěli pustit toho druhého.

Nakonec jejich objetí rozpojil Gaara, který věděl, že bude muset vyrazit, nebo by tady byl schopný zůstat.

><><><><><

Naruto se právě procházel po vesnici a přemýšlel.

Nemohl uvěřit tomu, co se poslední týden dělo. Jeho pocity jako kdyby se zbláznily – nedokázal už nic rozlišit. Jednu chvíli si dokonce myslel, že něco cítí ke Gaarovi. Jeho úžasná vyrovnanost, starostlivost... To všechno Narutovy mátlo hlavu ještě víc.

Nakonec se ale utvrdil v tom, že to byla pouze jeho zmatenost. Tyhle pocity byly jiné, i když přece jenom v něčem stejné. Miloval Gaaru, to ano. Ale byl to jiný druh lásky, než který si myslel, že to je.

Gaara pro něj byl jako starší bratr – i když nikdy nepoznal sourozeneckou lásku, předpokládal, cítil, že takhle nějak by to bylo.

Ale hlavní téma jejich rozhovoru bylo stále nevyřešené. Hlavně, co se týkalo Narutových pocitů okolo toho všeho.

Bohužel ale úplně nejhlavnější věc, která Narutovi dělala vrásky, byl překvapivě Sasuke.

Byl to už víc jak týden a od doby, co černovlásek odešel společně s Kakashim na misi a stále se nevraceli.

Najednou si blonďák uvědomil, že stojí před kanceláří Hokage. Nevěděl, jak se sem dostal, ale řekl si, že toho využije. Možná ho jeho podvědomí samo navádělo.

„Dobrý den," pozdravil Naruto, jeho podvědomí bylo ale jakoby v mlze.

Tsunade byla překvapená snad nejvíc zas svůj život. Doopravdy ji Naruto právě pozdravil? Co se mohlo stát?

„Naruto? Co se stalo?" Zeptala se a povytáhla obočí.

„Mělo by se něco stát?"

Hokage si povzdechla. Naruto vypadal, jako kdyby tady ani nebyl. Začínala o něho mít starosti. „Já jen, že si mě pozdravil. A dokonce formálně. To se ti moc nepodobá."

Naruto předchozí otázku ignoroval a šel přímo k věci; „Už je to více jak týden, co odešel Kakashi se Sasukem na misi... Chtěl jsem se zeptat, zda nevíte něco nového."

Tsunade nevycházela z údivu. Opravdu jí Naruto začal vykat?

„Vždyť to sám znáš, Naruto – nikdy nemůžu předpokládat dopředu, jak mise bude dlouhá. Můžou být nějaké komplikace, nebo vše může jít naopak hladce a oni se zítra vrátí. Doopravdy nic nevím, ale slibuju, že když se něco dozvím, dám ti vědět. Spíš mě zajímáš ty – jsi si jistý, že je ti dobře?"

„Dobře, děkuju," řekl Naruto a než stačila Tsunade něco namítnout, zmizel v obláčku kouře.

Co se to s ním sakra děje? Pomyslela si Hokage a povzdechla si.