Lili je obyčejná dívka z města. Chodí do školy jako každý jiný, ale spolužáci se k ní nechovají hezky. Jednoho dne se začne měnit. Stanou se jí nadpřirozené věci.
Lili se rozhodne utéct z domova a najít elfy. Při své cestě však narazí na zvláštní če...
Brouzdala jsem se tichými temnými ulicemi s nadějí, že jednoho dne najdu nějaké elfy. I když jsem moc nevěřila, že nějací elfové existují, musela jsem alespoň doufat. Za tři čtvrtě hodiny jsem došla na louku a tak jsem si sundala batoh a nasadila jsem si korunku. Ušklíbla jsem se a pomyslela si, že jsem jak malé dítě, které chodí venku s korunkou. Podívala jsem se na kompas jestli jdu správně. Ano jdu. Vybrala jsem si totiž cestu na sever. Nevím proč, ale tato světová strana se mi zamlouvala nejvíce. Napila jsem se šťávy a pokračovala v cestě. Za chvíli jsem před sebou uviděla les. Podívala jsem se na slunce, které bylo stále zalezlé za kopci. Nechtělo se mi vcházet do lesa za tmy, ale neměla jsem navybranou. Pokud chci aby mě nenašla policie, tak do toho lesa budu muset jít. Máma mě dá určitě hledat policii. Přišla jsem až k lesu a zastavila se. Překvapil mě pán, který z něj utíkal jako by v něm snad strašilo. Zamračila jsem se. Pán proběhl okolo mě a pak se zastavil. Otočil se na mě a řekl: ,,Slečno, do toho lesa raději nechoďte. Viděl jsem tam nějaké divné bytosti. Radím vám hned to otočte." Jak to dořekl rozběhl se pryč. Udiveně jsem se za ním dívala. Je možné, že by to mohli být elfové? Spíše jsem si myslela, že ne, ale rozhodně jsem nechtěla, aby mě našla policie a tak jsem se rozhodla, že tam půjdu. Stejně jsem neměla co stratit. Pomalu jsem do lesa vešla. Byly teprve čtyři hodiny ráno a tak v něm byla ještě hodně velká tma. Největší problém bylo to, že jsem vůbec neviděla na cestu a pořád jsem zakopávala o kořeny stromů. ,,Sakryš," řekla jsem podrážděně při desátém zakopnutí. Sundala jsem si batoh a vytáhla si z něj chleba s plátkovým sýrem. Jak jsem dojedla napila jsem se. Posnídala jsem, nasadila si batoh a pokračovala v cestě. Rozhlížela jsem se okolo jestli náhodou neuvidím ty divné bytosti o kterých mi řekl ten pán, který utíkal z lesa. Nic se nedělo, tak jsem jen pokrčila rameny a pokračovala dál. Po deseti minutách jsem uslyšela zašustění křoví. Lekla jsem se a zastavila se. V lese byla ještě tma a tak jsem nic neviděla. ,,Co to bylo?" zašeptala jsem. Chvíli jsem se rozhlížela. Najednou jsem uviděla proběhnout za stromem a křovím postavu, která měla na zádech luk a šíp. Neviděla jsem, ale jak postava vypadala. Byla velmi rychlá. Přemýšlela jsem jestli mám na ni zavolat, ale pak jsem došla k závěru, že by to třeba nemusel být člověk, tak jsem si řekla, že bude lepší držet jazyk za zuby. Vzala jsem batoh a šla dál s nadějí, že tu podivnou postavu už nepotkám. Po nějaké době jsem se podívala na hodinky. Bylo půl páté ráno a slunce už pomalu vylézalo. Na obloze začaly být vidět červánky a do lesa vnikaly slabé sluneční paprsky. Za chvíli máma zjistí, že jsem utekla. Určitě to bude pro ni hrozný pocit. Ale já jsem utéct musela. Přišla jsem k místu na kterém byl místo trávy hustý mech. Když jsem ho uviděla, napadlo mě jediné. Vyzula jsem si své zelené elfí boty, které jsem vyhrabala někde doma ve skříni a schovala je opatrně do batohu abych nic nezašpinila. Položila jsem svá bosá chodidla na měkký mech. Pomalu jsem se rozešla. Byl ještě pokrytý raní rosou a tak mě lehce studil do chodidel. Šla jsem pořád dál po mechu, když tu najednou jsem ucítila, že jsem stoupla na něco tvrdého. Dřepla jsem si. V zemi jsem uviděla ležet docela velké červené vejce. ,,Páni," řekla jsem. Vyndala jsem ho ze země a opatrně ho oprášila. Otočila jsem se a zdvyhla vejce proti slunci.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nemohla jsem uvěřit tomu co jsem právě uviděla. ,,Já věděla, že draci existují!"
