Elfí tajemství

19. kapitola

S Adrienem jsme se domluvili, že ještě dále budeme přemýšlet, jak utéct.
,,Sejdeme se tady teda zítra ráno ve stejnou dobu," řekla jsem tiše.
,,Dobře, tak ahoj," řekl Adrien a odešel.
Já i Zaria jsme se vrátily zpátky do pokoje. Vzala jsem klíč znova do rukou a prohlédla si ho. Neviděla jsem nic, kam by mohl patřit. Připadalo mi to zvláštní. Něco tu nesedělo. Rozešla jsem se pomalu po pokoji a důkladně ho celý prohledávala. Šla jsem podél postele, kolem oken, skříně a dveří vedoucích do koupelny. Nakonec jsem se podívala na dlouhou bílou zeď, ve které byly zasazené pouze jedny dveře a to ty, které vedly z pokoje. Připadalo mi divné, že na ní nic není kromě dveří od pokoje, kde mně a Zariu vězní. Prohlédla jsem si ji lépe. Najednou jsem si všimla klíčové dirky dole ve zdi.
,,Co to má být?" zeptala jsem se zděšeně. Nikde jsem neviděla dveře, od kterých by klíčová dirka byla. Vložila jsem klíč do zámku a otočila jím. Najednou se pohl kousek zdi a mně se naskytl pohled na schody zahalené tmou. Vedly někam prudce dolů a byly točité.
,,Páni," řekla jsem vzrušeně. ,,Co myslíš Zario? Půjdeme dolů?" zeptala jsem se a ona se na mně jen váhavě podívala. Mrkla jsem na ni a došla si pro svůj batoh. Vyndala jsem z něj baterku a vrátila se zpátky ke schodům.
,,Tak pojď," řekla jsem Zarie a sestoupila jsem na první schod.
Jak jsme byly pořád níže a níže začínala být tma. Zaria letěla těsně u mně a vypadala znepokojeně. ,,Neboj se. Mně se to taky nelíbí, ale třeba to vede ven."
Po sto schodech jsem začala trochu oddychovat.
,,Ty se máš Zario. Máš křídla a nemusíš používat nohy."
Jen vydala jakýsi podivný zvuk, který jsem pochopila jako smích nebo jako by se mi posmívala. ,,Moc vtipný."
Pokračovaly jsme stále dolů. Asi po dvaceti schodech jsem sestoupila z posledního schodu a mé nohy došláply na zem. Posvítila jsem si baterkou. Stála jsem na zaprášených kachličkách. Přede mnou se táhla neuvěřitelně dlouhá chodba. Neviděla jsem ani na její konec.
Podívala jsem se na Zariu a ona přikývla. Šli jsme tedy dál a já doufala, že ta chodba nebude nekonečná.
Chtěla jsem odtud zmizet. Konkrétněji zmizet z místa, kde mě, Zariu, Adriena a bůh ví koho dalšího z elfů vězní.
Kolem nás visely na stropech malé pavučiny. Radši jsem se nekoukala jestli na nich jsou pavouci.
Po pěti minutách jsem se začala trochu nudit. Všude to vypadalo pořád stejně.
Najednou jsem zakopla a spadla jsem dopředu na ruce. ,,Au," zasténala jsem.
Všude kolem byla tma. Při mém pádu se mi rozbila baterka. Když jsem ji našla zkoušela jsem ji rozsvítit, ale nešlo to.
Zaria začala potichu řvát. Znělo to spíše jako by mluvila. ,,Zario leť pomalu za mnou. Otočíme se a vrátíme se zpátky."
Lezla jsem po čtyřech, protože kdybych šla normálně po nohách, mohla by se mi zamotat hlava, spadla bych a nevěděla bych která strana vede ke schodům a která někam, kam jsem nedošla.
Po patnácti minutách jsem konečně nahmatala první schod. ,,No hurá! To trvalo," řekla jsem a Zaria se ,,zachechtala".
Pomalu jsem lezla po schodech. Jednou jsem málem sletěla dolů, ale stihla jsem se chytnout.
Když jsem konečně uviděla světlo, které přicházelo z pokoje, stoupla jsem si na nohy a došla jsem to už po nohách.
Když jsme nakonec dorazily do pokoje zavřela jsem za námi dveře a schovala klíč k sobě do kapsy.
Otočila jsem se na Zariu a s úsměvem řekla: ,,Příště se musíme líp vybavit."