Lili je obyčejná dívka z města. Chodí do školy jako každý jiný, ale spolužáci se k ní nechovají hezky. Jednoho dne se začne měnit. Stanou se jí nadpřirozené věci.
Lili se rozhodne utéct z domova a najít elfy. Při své cestě však narazí na zvláštní če...
Asi dvě sekundy jsem padala dolů z útesu. V poslední chvíli jsem se chytila jednou rukou vyčnívajícího kmenu. Rychle jsem k té jedné ruce přidala ještě druhou. Pode mnou se táhl obrovský dlouhý svah a pod ním byly už jen kameny. Kdybych spadla, tak bych to rozhodně nepřežila. Visela jsem z útesu bez jakékoli pomoci. ,,Pomóc!" křičela jsem, ale stejně mě nikdo nemohl slyšet. Zaria mi pomoct nemohla, protože je ještě malá. Snažila jsem se vylézt nahoru, ale nešlo to. Najednou jsem uviděla asi tricet centimetrů odemě šíp zapíchnutý do svahu. ,,A jé," řekla jsem si potichu. ,,Někdo po mě střílí." ,,Nestřílejte po mě!" řvala jsem z plných plic a zlostí. Zavřela jsem oči a uslyšela dalších pět dopadnutí. Když jsem se odvážila oči otevřít něco mě napadlo. Šípy byly zabodané do svahu šikmo nahoru. Mohla jsem po nich vylézt. Otázkou ovšem bylo jestli mě udrží. Zdálo se mi to jako hloupost, ale jelikož mi připadalo, že už se dlouho neudržím rozhodla jsem se, že to rysknu. A povedlo se. Vylezla jsem. ,,Zario!" vykřikla jsem radostně a objala ji. Náš batoh naštěstí nespadl. Zůstal ležet těsně u kraje útesu. Nasadila jsem si ho a vzala Zariu do náruče.
Je už další den a my pořád jen jdeme a jdeme, ale nic nevidíme. Žádní elfové. Povzdechla jsem si. Teď už jsem vážně myslela, že žádní jiní elfi než já neexistují. Položila jsem Zariu na zem do trávy a sundala si batoh. Sedla jsem si na pařez a obličej si zbořila do dlaní. Byla jsem zoufalá. Po chvíli jsem uslyšela zapraskání větve. Zvedla jsem hlavu a podívala se směrem nad sebe odkud jsem uslyšela praskání. Řítila se na mě velká větev. No a pak už jsem viděla jen tmu.
Když jsem otevřela oči, spatřila jsem nad sebou jen modré nebe. Ležela jsem na louce a když na mě spadla větev byla jsem v lese. Zvedla jsem se na předloktí a rozhlédla se, kde je Zaria a můj batoh. Strašně jsem se vyděsila, když jsem Zariu neviděla. Otočila jsem se rychle za sebe. Tak moc se mi ulevilo. Zaria spokojeně spala na batohu a vypadalo to, že ji vůbec nezajímá, že jsem se probrala. Sedla jsem si a v tu chvíli jsem něco zahlédla se krčit ve vysoké trávě. Zamhouřila jsem oči. Najednou se to něco zvedlo. Zůstala jsem koukat s otevřenou pusou. Přede mnou stála elfka se stejně špičatýma ušima jako mám já.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Na zádech měla luk a šíp. Její blond vlasy dlouhé kousek pod ramena jí odhazoval vítr. ,,Ahoj," řekla. ,,Já jsem Mera a ty jsi Lili, že?" ,,Ano. Jak to víš?" zeptala jsem se s překvapeným výrazem ve tváři. ,,To ti zatím říct nesmím, ale brzo se všechno dozvíš," řekla s úsměvem. Připadala mi sympatická. ,,Dobře." ,,Tak pojď," řekla. ,,A kam?" zeptala jsem se udiveně. ,,Však uvidíš. Jen mi věř," řekla sebe jistě. Pokrčila jsem jen rameny, nasadila si batoh na záda, vzala Zariu a šla za ní. Cestou jsme ani jedna nic neřekla. Po patnácti minutách jsem spatřila něco, co mi naprosto vyrazilo dech, ale v dobrém.
