Elfí tajemství

8. kapitola

Odloupl se první kousek skořápky a na mě vykoukla mála zelená hlavička. Po té jsem uviděla světle zelené křídlo, které skořápku silně prorazilo.
,,Páni, opravdu je to drak," řekla jsem s úžasem.
Opatrně jsem dráče zvedla a lépe si ho prohlédla. Byla to holka. Měla zelené šupinaté tělo i ocas. Bříško měla světle zelené, jako křídla. Na hlavičce měla dva rohy. Její ocas byl neuvěřitelně dlouhý.
Sedla jsem si na pařez a dráče si položila na stehna tak, že leželo na zádičkách. Mělo ještě zalepené oči, ale po chvíli jsem si všimla, že je pomaličku otevřelo.
Podívala jsem se do jejích nádherných zelených očí a okamžitě se do ní zamilovala. Ona se koukala zase do těch mých.
,,Tak, jak ti budu říkat?" řekla jsem a koukala se na ni.
Pootočila hlavičku na stranu a nechápavě mrkla. Zasmála jsem se a začala přemýšlet nad různýmy jmény.
,,Zara?" zeptala jsem se jí.
Divně se na mě podívala. Pochopila jsem to jako, že se jí to moc nelíbí.
Přemýšlela jsem tedy dál.
Najednou mě napadlo jméno, které jsem ještě nikdy neslyšela, ale mě zalíbilo.
Podívala jsem se malé dračici do očí a řekla:
,,A co třeba Zaria?"
Radostně se na mě podívala.
,,Dobře. Takže ti budu říkat Zaria," řekla jsem s velkou radostí, protože mě se to jméno k ní hodně hodilo i se mi líbilo.
Vzala jsem Zariu do náruče a položila ji na mech. Sedla jsem si vedle ní a pozorovala, jak se snaží si stoupnout. Moc se jí to nedařilo. Vždy se jí podlomily nožky.
,,To je jasné ty trdlo, že ještě neumíš stát, když ses teprve vylíhla," řekla jsem se smíchem, když jsem viděla Zariu, jak je naštvaná sama na sebe. Jejímu urážlivému pohledu jsem se musela smát.
Vzala jsem ji do náruče. Uvelebila se tam a usla. To byl pro mě problém, protože jsem si potřebovala nazout boty. Ještě ke všemu byly schované v batohu. Nemohla jsem, ale čekat než se vzbudí. To by mohlo trvat i tři hodiny. Položila jsem ji tedy zpátky na mech a doufala, že se neprobudí. Naštěstí spala spokojeně dál. Oddechla jsem si a nazula si boty. Nasadila jsem si batoh a vzala Zariu zpátky do náruče.
Šly jsme tedy dál lesem.

Zaria spala až do oběda. Konečně tu bylo poledne. Měla jsem už velký hlad.
,,Zario," řekla jsem a něžně ji probudila.
Vrhla na mě ospalý pohled. To mě rozesmálo. Položila jsem ji do trávy vedle sebe a sundala si batoh. Vytáhla jsem z něj rohlík a plátkový sýr. Snědla jsem si svůj oběd a podívala se na Zariu, která očividně byla hodně hladová. Ještě vůbec nejedla.
Nevěděla jsem co ji mám dát, aby jí nebylo zle. Zkusila jsem jí podat suchý chleba bez kůrky. Neměla samozřejmě ještě zuby, takže by kůrku od chleba nezvládla sníst.
Nejprve ke chlebu přičichla a pak ho začala hladově jíst. Byla jsem ráda, že ho snědla.
Teď přišla ta horší část. Nevěděla jsem, jak ji mám dát napít. Čistou vodu jsem s sebou sice měla, ale neměla jsem žádnou misku do které bych jí vodu nalila.
Udělala jsem jednou dlaní mističku a druhou rukou jsem si do dlaně nalila vodu. Ta, ale hned protekla mezi mýmy prsty. Povzdechla jsem si a vzala Zariu do náruče. Došla jsem ke stromu a odloupla z něj kůru. Vrátila jsem se zpátky k věcem a Zariu položila. Kůru jsem položila před ni a nalila do ní vodu. Tentokrát nevytekla, protože kůra vypadala trošku jako miska.
Zaria se sklonila nad vodu a začala ji pít. Usmála jsem se.
Hned jak vodu vypila, kůru jsem schovala do batohu na příště. Zbalila jsem zase všechny věci, nasadila si batoh a vzala Zariu do náruče.
Pokračovaly jsme tedy už společně v hledání elfů.