Mysterious Boy(5SOS-L.H.-Czech)

23.

Říkal jsem ti, že si s nikým nemáš nic začínat. Odnesou to oni. S pozdravem T. 

Zase jsem byla mimo obraz, pozorovala jsem Luka jak si frustrovaně zajíždí rukama do vlasů. Nechápala jsem.

,., Už by tu měli být.''' nervózně jsem poklepávala nohou o podlahu.

 ,, Volali jsme tam přece už před dostatečně dlouhou dobou, takže už tu musí být.'' teď už jsem byla na nohou a chodila dokola po chodbě a neustále si pro sebe něco brblala. Šla jsem k Benovi a podívala se mu do obličeje.

 ,, Co jsi zase vyváděl?'' složila jsem si hlavu do dlaní.

 ,, Anne. Uklidni se.'' došel za mnou Luke a pohladil mě po rameni. Povzdychla jsem si a otočila se na něj. Nastavil ruce na objetí a já se bez váhání nechala obejmout.

 ,,Shh.'' pohladil mě po zádech.

 Najednou mi vhrkly slzy do očí. Vím, že nemá nic tak vážného abych nad tím musela uvažovat, ale kdybych si to představila.. Být tu bez svého milovaného bratra, který při mně stál při všech mých průserech,který mě přede všemi bránil, všechny ty vzpomínky co nám zbyli na mámu.. Nezvládla bych to.

 ,, Už jsou tu.'' řekl Luke a já v momentě vystartovala. Pustila jsem je dovnitř aby Bena položili na vozítka a vzali ho do nemocnice.

 ,, Luku nemusíš jít se mnou.'' řekla jsem mu, když jsem se chystala s Benem jet do nemocnice. Přikývl.

 ,, Musím ještě domů. Dojedu za tebou, co nejdřív to půjde, dobře?'' podíval se mi do očí. Souhlasila jsem a políbila ho. 

Vyběhla jsem z domu, zavřela za sebou, nastoupila do sanitky a sledovala Luka odjíždějícího do našeho domu. Tátovi jsem napsala krátkou sms, že je Ben v nemocnici, ať se dostaví, co nejrychleji.

,, Slečno, smím se vás na něco zeptat?'' zvedla jsem hlavu a nade mnou stál mladý doktor v bílém plášti. Už nějakou dobu tu sedím před Benovými dveřmi a nevnímám. Nevědomky přikývnu a čekám co z něj vyleze.

 ,, Jak se mu to stalo?'' podíval se na mě.

 ,, J-já ani pořádně nevím, asi se s někým popral. Došla jsem domů a byl už takhle.'' polkla jsem. ,, Jak je na tom?'' dodala jsem.

 ,, Má pohmožděná žebra a vyvrtlý kotník. Jinak je vše pořádku, ovšem až na škrábance a modřiny.'' řekl a promnul si ruce.

 ,, Můžu za ním jít?'' zeptala jsem se. ,, Ještě ne. Provádíme mu ještě nějaké vyšetření. Až budete moct, přijdu pro vás.'' řekl.

 ,, Děkuju.'' zašeptala jsem a nevnímala jeho odchod. 

Myslela jsem na Luka. Vím, že to ode mě není hezké, když můj bratr leží v nemocnici, ale nemohla jsem si pomoct. Ty modré drahokamy, které se mu vždycky tak rozzářily. Musela jsem se pousmát. Přece mu na mě musí aspoň trošku záležet. Jinak by se mnou přece nebyl tak často nebo ne?

,, Pane, nemůžeme vás pustit dál, pokud nejste rodinný příslušník.'' slyšela jsem z dálky křik, takže jsem otočila hlavu abych zpozorovala co se děje.

 ,, Otevřete ty zasr*né dveře a pusťte mě dál.'' vykřikl blonďatý hoch. Šla jsem do chodby a podívala se na něj.

 ,, Jsem její přítel.'' vyprskl na recepční, co seděla za stolem. Podívala se na mě s otázkou v očích. ,, Ano. Je to pravda.'' přikývla jsem, i když to pravda nebyla, ale jinak by se nedostal dál.