Nečekané známosti

I. kapitola

John se přetočil na druhý bok ve své posteli a zamžoural na hodiny na protější stěně. Při pohledu na ně se málem zhrozil. Vyletěl z postele jako hurikán a začal se soukat do kalhot, které ležely na židli vedle jeho nočního stolku. Nakonec si přes obléknutou školní uniformu přehodil hábit a popadl učebnici přeměňování. Jako vítr vylétl z ložnice a pádil si to skrz společenskou místnost, aby se za okamžik ocitl na chladných chodbách bradavického hradu. Snad ještě nikdy neběžel tak rychle.

Je konec října, druhý měsíc jeho šestého roku zde a ještě nikdy před tím nezaspal. V duchu si při svém sprintu hradem nadával do nelichotivých oslovení a zatáčky chodeb bral útokem, aby minimalizoval své zpoždění na minimum. Bral již několikátou zatáčku od velkého schodiště, když mu cestu něco zkřížilo. Narazil do toho ve své rychlosti až ho náraz odhodil nazpět. Upadl na chladnou podlahu chodby. Při dopadu upustil svou učebnici přeměňování, která se nyní válela několik kroků od něj. Několikrát rychle zamrkal, aby nalezl ztracenou přítomnost a pomalu s bolestivou grymasou na obličeji se začal zvedat na nohy. Jen co se konečně postavil a několikrát spěšně vydechl se začal omlouvat překážce, do které narazil.

***

Ani neotevřel oči a pořádně se protáhl ve své posteli. Zvedl se do sedu a dokonal protažení rukou až poté konečně Sherlockovi oči dostali možnost se rozhlédnout po ložnici. Odkopal deku na svých nohou a spustil je z postele. Rozhlédl se po podlaze a vstal. Podrbal se na své nahé hrudi a začal si oblékat bílou košili školní uniformy. Všichni z jeho ložnice již byli na snídani, ale na tu on si nikdy moc nepotrpěl. Dooblékl se do školní uniformy, aby následně přes ní mohl přehodit zmijozelský hábit. Natáhl se do poličky pro svou učebnici bylinkářství, ale místo ní tam našel jen vzkaz s důvěrně známým písmem, které by raději neznal. Při čtení vzkazu vypadal jako by schovávání učebnic jeho kolejním spolužákem Jamesem bylo na denním pořádku.

S povzdechem dočetl vzkaz, který mu tam jeho spolužák nechal místo učebnice. Stálo tam něco ve smyslu, že bude muset přistoupit na jeho hru nebo učebnici nenajde. Došoural se na práh ložnice a otevřel dveře do společenské místnosti, kde již v křesle dle očekávání seděl James a četl nějakou knihu.

"Jamesi, kde je má učebnice?"

James se ani nenamáhal otočit či zvednout hlavu od knihy, ale za ní se mu na obličeji zaleskl úlisný úsměv.

"Indicii pro její nalezení máš na vzkazu."

"Jamesi!" křikl Sherlock spíše otráveně než výhružně. Ale pokračování mu nebylo dovoleno, protože to už James pokračoval v přemlouvání: "Ale no tak, Sherlocku. Bude to pro tebe opravdu hračka, nedávno mě opustila tvůrčí nálada." Sherlock místo odpovědi si jen opět povzdechl a odšoural se z prahu dveří zpět do ložnice, což Jamese sedícího v křesle donutilo znovu se za svou knihou potutelně usmát.

Opravdu mu to netrvalo nijak dlouho. Za necelých dvacet minut již konečně svíral v rukou svou učebnici bylinkářství. James již odešel za ostatními na začátek vyučování a Sherlock se musel díky němu smířit s pozdním příchodem. Nebylo to první ranní překvapení, které mu James za jejich školní léta připravil, už si na to stihl i zvyknout, zato profesoři si na to nejspíše nezvyknou nikdy... Rychlím krokem opustil společenskou místnost a pokračoval v rychlém kroku i nadále, když se vláčel bradavickými chodbami do skleníku. Byl zhruba v polovině cesty, když zpozarohu vyletělo něco ztřeštěně letícího a plnou silou do něj vrazilo. Náraz ho odhodil pár kroků zpět a posadil ho na zadek. Jeho učebnice se vychýlila také na několik stop od plánované cesty. V duchu zaklel a rychle se posbíral na nohy. Chvíli stál a civěl na nervózního mrzimora, který mohl být tak o rok starší než on. Mrzimor sebral místo své učebnice tu jeho a při tom se mu nepřestával omlouvat. Sherlock na něj stále zmateně zíral a kdyby se to vše nestalo tak rychle, tak by se pohledem na něj snad i bavil. Mrzimor byl tak vyplašený a vůbec mu na klidu nepřidal pohled na Sherlockova hada, kterého měl Sherlock na hábitu a všudy přítomnou zelenou barvu na jeho školní uniformě. Pohled k popukání. Mrzimor už se chtěl s polslední omluvou odporoučet k odchodu do učebny přeměňování, ale Sherlockův hlas ho zastavil.

"Ehm, ty hele, máš mou učebnici." řekl stále se nehýbající Sherlock klidným hlasem.

"Ou, hups. Strašně se omlouvám..." otočil se mrzimor a podal Sherlockovi jeho učebnici bylinkářství, aby si následně sebral ze země tu svou na přeměňování. Pak věnoval Sherlockovi ještě jeden z jeho nervózních pohledů a zmizel za rohem.

Sherlock se pobaveně ušklíbl a mírně zakroutil hlavou, následně pokračoval ve své cestě ke skleníku. Zdálo se mu to, nebo se ten vyplašený šesťák z mrzimoru červenal?! Do někoho narazit, přeci není konec světa! Tedy pokud nejste mrzimor. Znovu se ušklíbl, ale to už stál před skleníkem. Zhluboka se nadechl, aby se připravil na přednášku o pozdních příchodech, kterou mu jistě profesor bylinkářství věnuje.

***

Když John zmizel za rohem, rozhodně neměl radost. Nejen, že se srážkou prohloubilo jeho zpoždění, ale ještě ke všemu to byla srážka se zmijozelem! Ten zmijozel nevypadal, že by ho za to chtěl uškrtit a pak naporcovat, ale stejně to bude štěstí jestli přežije do příštího týdne. Ale vážně to na zmijozela bral až moc v klidu. Alespoň nejsem jediný, kdo jde dnes pozdě na vyučování-povzbudil se John. Když dorazil před třídu přeměňování, zastavil se a opřel se o zeď, pak o kolena. To aby se před příchodem do hodiny trochu vydýchal. Pak zaklepal na dveře, zhluboka se nadechl a vzal za kliku. Ve třídě ho čekal naštvaný pohled profesorky a pak už jen necelá vyučovací hodina přemýšlení o tom, co mu se mu po ranním setkání se zmijozelem asi přihodí...