Nečekané známosti

III. kapitola

   Sherlock ráno nedospal. Vstal z postele jako první a rychle se oblékl. Ve společenské místnosti, vzal kousek pergamenu, nedbale na něj v rychlosti načmáral vzkaz, který mu ležel na srdci již od včerejšího odpoledne a utíkal se vzkazem na pergamenu do sovince. Vybral jednu ze školních sov a svěřil jí svůj vzkaz. Pak už jen uvolněně se vracel po cestě k hradu. Na tváři měl radostný výraz studenta na propadnutí, co právě úspěšně udělal zkoušky a neví, co má se svou neskonalou radostí dělat. Když dorazil do společenské místnosti jeho koleje, spatřil v jednom z křesel svého bratra.

"Dobré ráno, bratříčku, jak jsi se včera měl v Prasinkách?"

"Dobré. Měl jsem se výtečně, ale to tebe nemusí zajímat, zato mě hlodá již od včera otázka, co jsi sakra dělal U Tří košťat s o rok starším mrzimorem?!"

"Hmm. Snad nečekáš, že ti to řeknu po tom, co jsi mě právě odbyl?!"

"Měl by jsi. Mám na tebe dávat pozor." připomněl Mycroft Sherlockovi jen tak mimoděk a začal skládat Denního věštce, aby ho následně položil na konferenční stolek vedle křesla. Sherlock se místo odpovědi jen ušklíbl a sedl si do křesla naproti svému bratrovi. Sherlock by si normálně nadával, za svou nepozornost v přítomnosti Johna, ale měl docela dobrou náladu a nechtěl si jí nechat zkazit svým bratrem. Mezitím co Mycroft, by se normálně snažil vydolovat ze Sherlocka informace o včerejšku horem dolem, ale od včerejší návštěvy Prasinek byl v úžasném rozpoložení a nechtěl si to nechat kazit nezodpovědností svého mladšího brášky. Tak tam seděli a snad se na sebe i koutky úst smáli, každý ponořen do svých vlastních myšlenek.

                                                                                            ***

   Greg si při snídani povídal s Mary, když najednou do Velké síně přilétla jedna ze školních sov. Přilétla brzo, ještě nebyla doba pošty. Sova si to štrádovala pod drobnohledem Grega přímo k mrzimorskému stolu, kde upustila vzkaz jeho adresátovy. Zkřehotavě zahoukala a odletěla. Greg sledoval Johna, jak celý rozzářený čte vzkaz, který právě obdržel. Molly ho hned bombradovala určitě otázkou, co že to dostal tak naléhavého. Greg pozoroval, jak se Molly při čtení Johnova vzkazu zježila a začala Johnovi něco tlouct do hlavy. Gregovi bylo jasné, že to John ukázal Molly jen v návalu radosti ze vzkazu, ale že jemu to neukáže ani kdyby naléhal sebevíc. Proto po snídani počkal na Molly před Velkou síní, aby jí mohl odchytit a zeptat se na svého kamaráda, o kterého měl obavy.

   John opustil Velkou síň, chvíli na to, co dostal vzkaz. Molly v klidu dojedla snídani a už opouštěla místnost také, když jí něčí ruka chytila za loket.

"Molly!"

"Ou, ahoj Gregu." polkla Molly překvapeně.

"Ahoj. Heleď, co to John dostal za vzkaz, tak brzy? Víš, mám o něj docela strach, včera v Prasinkách jsem ho viděl s nějakým zmijozelem." pozdravil spěšně a vychrlil na Molly své obavy, které s ním okamžitě o rok mladší dívka začala sdílet.

"Aha... To vysvětluje ten vzkaz." řekla Molly zamyšleně.

"Co mu kdo psal? Molly." naléhal Greg.

"No, psal mu Sherlock Holmes, že děkuje za včerejší máslový ležák."

"Aha, no potkali jsme je s Mary před Třema košťatama. A ty ho znáš?"

"Sherlock je mladší brácha Mycrofta tuším. Mycroft o něm ale skoro nemluví, a když už, tak jako o malém dítěti, které potřebuje dohled. Ale jinak ho neznám."

"A kdo je sakra Mycroft?" ptal se teď již zmatený Greg, přišel si pro vysvětlení, ne pro další otázky!

"Eh...to je jedno." začervenala se Molly.

   Greg pochopil, že mu toho Molly asi více neřekne a nebyl s to si dát dohromady jedna a jedna. Jen zakroutil hlavou a dal se na odchod, ještě za sebou spěšně zavolal "Díky." a už byl pryč. Nechal za sebou jen rumělkovou tvář Molly, která kdyby se nečervenala, byla by stejně zmatená jako on.

                                                                                              ***

   Od té doby, co John opustil snídani nepřestával hledat Sherlocka. Byl snad už všude! V knihovně, ve skleníku, u hájovny, dokonce i na ošetřovně se byl podívat. Vracel se od lesa pomalým šouravým krokem a už to chtěl vzdát, když ho uviděl na břehu jezera, jak leží v malé vrstvičce napadaného sněhu a hledí na nebe. John zrychlil krok, aby se u něj ocitl co nejdříve.

"Ahoj." uculil se na Sherlocka, když se nad ním opřel o svá kolena.

"Ahoj." odpověděl Sherlock, ale více se nevzrušoval.

"Co tady děláš?" snažil se začít John rozhovor.

"Koukám na nebe." Sherlock se snažil znít lhostejně, ale upřímně byl moc rád, že Johna vidí, a ještě lepší bylo to, že si ho John našel sám. John se nad jeho odpovědí zaculil, jakoby Sherlockovi způsoby znal roky.

"Jen jsem ti chtěl říct, že nemáš zač. Přece jsem ti říkal, že to máš brát jako omluvu za tu srážku." odpověděl stále usměvavý John.

"Říkal jsi, že to MOHU brát, jako omluvu za tu srážku." i když to byla trochu napomínající odpověď Johna zahřála u srdce.

   Sherlock tam tak ležel ve sněhu a John ho několik stop od něj ze sedu pozoroval. Johnovi najednou začaly cvakat zuby zimou. Sherlocka to nenechalo chladným. Sedl si a pohotově si sundal svou zmijozelskou šálu, aby ji nasledně obmotal Johnovi kolem té jeho. Pak mu poručil, aby vstal.

"Vstávej, zavedu tě do hradu. Nestojím o to, aby můj jediný kamarád nastydnul z mého stylu přemýšlení." John na něj široce rozevřel svá kukadla, ale nic neřekl, Sherlock se jeho pohledu do očí vyhýbal. Jen mlčky se vraceli bok po boku do bradavického hradu, kde se snad topí v krbech.

   Sherlock se vracel od mrzimorské společenské místnosti, když se potkal se svým bratrem, který právě měl nepochybně namířeno k ní.