Nečekané známosti

V. kapitola

     Sherlock rychlými jistými kroky mířil chladnou chodbou hradu k Velké síni. Ve chvíli, kdy k ní dorazil zrovna jí opouštěl John s Molly. Sherlock Johna chytil za ramena a naléhal: "Pojď, musíš jít se mnou. Potřebuji ti něco ukázat." John rychle a zcela zmateně zamrkal. Nebyl jediný, kdo byl zmatený. Molly vedle něj se také tvářila jako, kdyby potkala mozkomora, co jí popřál dobrý den.

"Eh.. Jo Sherlocku, tohle je Molly, moje kamarádka z koleje..." pokynul rukou směrem k Molly, která se hraně usmála a zvedla ruku, aby mu zamávala. Sherlock jí jen přejel zkoumavým pohledem, pak se ale znovu otočil na Johna, než ale stihl něco říct, John pokračoval: "...Sherlocku, nemůžu s tebou nikam jít po večeři."

"Ale můžeš, nikdo se to nedozví." řekl Sherlock a pustil Johnova ramena, aby z pod kabátu vytáhl jakousi deku.

"Co je to?" zajímal se John.

"Oh... já, já vím co to je. To je neviditelný plášť!" zajásala Molly. Sherlock protočil oči a znovu plášť schoval po kabát, pak se otočil k Molly : "No jo, přidej trochu na hlase, v ředitelně to ještě neslyšeli!" prskl Sherlock.

"Pardon." špitla Molly a sklopila zrak na špičky svých bot.

"Tak pojď!" Sherlock drapl Johna za rukáv a táhl ho pryč chodbou. John se táhnut Sherlockem jen omluvně podíval na Molly, která mu jen zmateně zamávala.

     Za druhým rohem se John Sherlockovi konečně vysmekl: "Co to k čertu provádíš?!" Sherlock na něj zíral, jako by byl zrazen.

"Chci ti přeci něco ukázat! A chtěl jsi být co nejrychleji zpět, tak spěcháme."

"Fajn, ale nemusíš mě rvát za rukáv!"

     Nejspíše by pokračovali dále, ale za rohem zaslechli blížící se kroky, tak Sherlock pohotově vytáhl neviditelný plášť a přehodil ho přes sebe i Johna. John by vyjekl překvapením, ale Sherlock mu zakryl ústa svou dlaní. Právě kolem nich prošel školník. Hned jakmile zmizel za dalším rohem, John ze sebe strhal neviditelný plášť a vyjekl: "Co to sakra je?"

"Neviditelný plášť." pronesl s ironickým úšklebkem Sherlock.

"No to vidím, ale kde jsi ho vzal?!"

"Nevidíš ho, když ho mám na sobě-" John po něm šlehl naštvaným pohledem, pak Sherlock pokračoval: "-vzal jsem ho svému spolužákovi Jamesovi Moriartymu."

"To je ten, co za ním stále v závěsu chodí ta..."

"...Irene Adler" doplnil ho Sherlock s pohledem upřeným na strop.

"Jo ta. Z něj jde strach."

"To říkáš o každém Zmijozelovi." Sherlock se po této větě opět setkal s Johnovým káravým pohledem. "Tak pojď už! Chtěl jsi být co nejdříve ve své ložnici." připomněl mu Sherlock a nabídl mu místo pod neviditelným pláštěm. John se po menší stávce pod něj schoval. Zanedlouho pod neviditelným pláštěm opustili hrad a octli se na školních pozemcích, které byli zahaleny noční tmou.

     Sherlock je zavedl na lesní mýtinu, kde z nich sundal neviditelný plášť. Johnovi byla celkem zima, protože ho vážně nenapadlo vzít si s sebou na večeři bundu.

"Jo, tady je to dobré." mumlal si Sherlock pro sebe a rozhlížel se kolem sebe, aby si prohlédl mýtinu. John stál stále na stejném místě, ruce zkřížené na hrudi a snažil se zahřát. Najednou se k němu otočil Sherlock, vytáhl svou hůlku a začal: "Slyšel jsi už někdy o Patronově zaklínadle?" John se nechápavě zamračil, ve tváři mu byl vidět strach. "Je to obranné kouzlo, které tě chrání jako štít. Četl jsem o něm v jedné knize a chtěl jsem ho vyzkoušet. Ne snad, že bych ho potřeboval na ochranu, ale zajímá mě podoba mého patrona." Johna už strach opustil, ale opět byl zmaten, když se Sherlock zmínil o podobě patrona. "Nejčastěji je to zvíře, které s tebou nějak souvisí, buď povahově, nebo pro tebe něco znamená..." John se usmál, opravdu teď začínala podoba Sherlockova patrona zajímat i Johna. Sherlock si stoupl zády k Johnovi, zavřel oči a s napřaženou hůlkou vyslovil kouzelnou formuli. Ze Sherlockovi hůlky vyšlo jen stříbrné světlo. "Sakra!" zaklel Sherlock.

"Na to, že to zkoušíš poprvé je to celkem dobré ne?" usmál se povzbudivě John za jeho zády.

"Četl jsem spousty způsobů, jak si toto kouzlo zjednodušit, ale stejně mi to nejde!"

"Tak to zkus znovu! Nadáváním se nezlepšíš." Sherlock se na Johna překvapeně podíval, John měl pravdu. Johnův úsměv mu dodal odvahy, znovu se otočil od Johna a napřáhl hůlku. Po vyslovení oněch dvou slov z Sherlockovi hůlky vyběhla vydra, pak se zastavila a otočila se k nim. Packou si přejela po hlavě a začala obíhat Sherlocka s Johnem. Oba dva tam stáli okouzleni nesmírnou stříbřitou krásou vydry s otevřenou pusou. Když vydra zaběhla mezi stromy a rozplynula se, John hlasitě vydechl: "Ta byla krásná Sherlocku, ještě jednou, prosím." Sherlock si během jeho slov opřel ruce o kolena a hlasitě oddechoval, pak zvedl hlavu k Johnovi a jednou rukou mávl do vzduchu: "Už ne, už nemůžu. Zkus to ty."

"Já? Vždyť to vůbec neumím!" zděsil se John.

"Já to taky ještě před deseti minutami vůbec neuměl."

"Ale četl jsi o tom! Já o tom slyšel před těma deseti minutami poprvé!"

"Johne, není to tak těžké-" odmlčel se při vysvětlování, aby se mohl narovnat, za okamžik se ale znovu opřel, tentokrát však o Johnovo rameno. "-musíš se jen soustředit na nějakou hodně šťastnou vzpomínku. To je celé." pokrčil Sherlock rameny a poplácal povzbudivě Johna po jeho rameni, kterému až dosud dělalo oporu. John odhodlaně přikývl a vytáhl svou hůlku. Mírně rozkročil nohy, aby se pevněji postavil. Sherlock od něj pár kroků ucouvl. John se na něj ještě jednou podíval a když Sherlock povzbudivě přikývl, John se zamračil, zavřel oči, napřáhl hůlku a zopakoval dvě slova, kterými před chvílí Sherlock vyvolal vydru. Hůlka se však jen zachvěla, nic víc.

"Zkus to ještě jednou, mě se to také nepovedlo na poprvé." pokýval na něj Sherlock, sám teď totiž byl zvědavý na Johnova patrona. Johnův druhý pokus byl o něco úspěšnější, ale přes to nevydařený.

"Johne, nevzdávej to!"

"Už jsem unavený Sherlocku."

"No tak, naposledy."

     John vypadal, že už to vzdal a Sherlock tu povzbuzuje pro nic za nic, ale najedou z Johnovi hůlky vyšla stříbrná záře, která začínala získávat nějaký tvar. Sherlock si však všiml Johna, kterému se podlomily nohy a kdyby ho Sherlock nezachytil spadl by na zem. Sherlock tam klečel s Johnem v náručí. Místo aby si však hleděl Johna, který měl zavřené oči a vypadal, že vůbec nevnímá okolní svět, Sherlock hleděl nad jejich hlavy, kde se zhmotnil Johnův patron. Nabral podobu malého ježka, který vykulenýma očkama se rozhlížel kolem, pak se rozplynul.

     Sherlockovi na tváři hrál úsměv, pak si uvědomil, že John jen tak bezvládně leží a začal ho propleskávat. Sherlockův společník mžoural kolem sebe a snažil se promluvit. Zanedlouho mu Sherlock pomohl na nohy a podal mu jeho hůlku, která mu při pádu vyklouzla z ruky.

"Díky, bylo něco vidět?" zeptal se John, když přebral od Sherlocka svou hůlku.

"Bohužel." zalhal Sherlock.

"Asi to byla slabá vzpomínka." odpověděl zklamaně John "Na co si vůbec myslel ty?"

"Já? No na první Vánoce bez bratra, když je trávil tady." opět zalhal Sherlock, ve skutečnosti myslel na jejich setkání u jezera.

     Jejich soukání se pod plášť bylo velmi tiché, bez mluvení. Jediný zvuk vydávaly Johnovy drkotající zuby. Když je Sherlock oba překryl pláštěm, vydali se zpět do hradu, mlčky. Sherlock myslel na to, jakou vzpomínku si asi vybral John, ale nebude se ptát.

     Sherlock Johna odvedl až ke společenské místnosti Mrzimoru, kde se s ním rozloučil. Jejich vzájemný pozdrav byl po dlouhé době jediné mluvené slovo mezi nimi. Sherlock se uchechtl představě, že by zde teď potkal svého bratra. Pak se ale odebral ke své společenské místnosti, před kterou si stihl sejmou neviditelný plášť a ukrýt ho pod svým kabátem. Vešel do místnosti, kde seděl u krbu Jim s jeho pravou rukou Irene. Sherlock zaplul do jejich ložnice a vrátil Jimův neviditelný plášť na své místo. Nechal by si ho, nebýt dnešního společného dýchánku před tím, než šel unést Johna z večeře. Jenže jestli takhle ten plášť vrátí a Jim ho najde až si půjde lehnout, bude mu jasné, kdo ho vzal... Ale nebude riskovat, že si ho nechá u sebe a bude nalezen přímo u něj.